PROFILPELAJAR.COM

; vlajka	; znak
Geografie	; Chorvatské království v době své vrcholné rozlohy
	; Chorvatské království v době své vrcholné rozlohy
Hlavní město	Split, později Záhřeb
	Obyvatelstvo
Národnostní složení	Chorvati
Jazyky	chorvatština, maďarština, latina, němčina
Náboženství	římskokatolické
	Státní útvar
Státní zřízení	dědičná monarchie
Mateřská; země	Uherské království (v personální unii); Habsburská monarchie; Rakouské císařství; Zalitavsko Rakousko-Uherska
Vznik	925 – kníže Tomislav korunován králem jako Tomislav I.
Zánik	1918 – rozpad Rakouska-Uherska
	Státní útvary a území
	Chorvatské knížectví
	Dolnopanonské knížectví
	Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
	Chorvatsko-slavonské království
	Dalmatské království

Chorvatské království (chorvatsky Kraljevina Hrvatska, latinsky Regnum Croatiae, maďarsky Horvát Királyság, německy Königreich Kroatien) byl státní útvar (monarchie), který existoval s různou mírou nezávislosti a s malými přerušeními v 925 do roku 1918. Chorvatské království vzniklo v roce 925, kdy byl dosavadní chorvatský kníže Tomislav I. od papeže korunován králem. Definitivně chorvatské království zaniklo v roce 1918, kdy se rozpadlo Rakousko-Uhersko a chorvatské země se připojily ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů resp. ke království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Historická období království

Jednotlivá historická období Chorvatského království jsou rozdělena takto:

Chorvatské království Chorvatské království za vlády Trpimírovců (925–1102), počátek království
Chorvatsko-dalmátské království v personální unii s Uherským královstvím (1102–1527)
Chorvatské království Chorvatské království za vlády Habsburků (1527–1868), pokračuje unie s Uherskem
Chorvatsko-slavonské království Chorvatsko-slavonské království neboli „Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské“ (1868–1918)

Nástupnické státy Chorvatského království

Království chorvatsko-slavonské

Od roku 1815 pak dochází k posilování maďarizačních snah. Reakcí na ně bylo roku 1849 vyčlenění Slavonie jako korunní země z podřízenosti Chorvatska. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 došlo ke spojení dvou korunních rakouských zemí – Chorvatského království a Slavonského království – do Království chorvatsko-slavonského v rámci Rakouska-Uherska, kteréžto dvojjediné království však mělo zůstat přímou součástí Uherska, resp. Zalitavska.

Sílící chorvatsko-illyrské hnutí, nespokojené s takovým státoprávním postavením si hned následující rok (1868) vynutilo také uhersko-chorvatské vyrovnání (tzv. Nagodba), díky němuž Chorvatsko-Slavonsko získalo určitou autonomii v rámci zemí Koruny svatoštěpánské (čili Zalitavska) a mělo vlastní zemský sněm (sabor) i zástupce krále/císaře (bána). V roce 1881 k Chorvatsku-Slavonsku bylo připojeno ještě území zrušené Vojenské hranice a bylo podobně jako Uhersko rozděleno na župy (celkem osm).

Korunní země království Dalmácie však po rakousko-uherském vyrovnání zůstala součástí Předlitavska, tedy ani po Uhersko-chorvatském vyrovnání se nemohla připojit k chorvatsko-slavonskému soustátí. Chorvatští představitelé dávali neustále najevo svůj nesouhlas s tímto rozdělením, nazývali Chorvatsko-Slavonsko oficiálně jako Trojjediné království chorvatské, slavonské a dalmatské (Trojednica) a také tento sjednocující nárok symbolizovali užíváním znaku království, na němž byla zastoupena i Dalmácie (tři leopardí hlavy). Uherští představitelé pochopitelně ve vlastním zájmu a v opozici vůči vídeňské ústřední vládě podporovali chorvatské nároky na Dalmácii. Nicméně, chorvatské země zůstaly takto rozděleny až do konce první světové války.

29. října 1918 chorvatský sabor vyhlásil konec unie s ostatními zeměmi Koruny svatoštěpánské a připojení Království chorvatsko-slavonského ke Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů. Tím ztratil termín „země Koruny svatoštěpánské“ svůj význam a přestal být používán.

Nezávislý stát Chorvatsko

Za pokračovatele Chorvatského království lze teoreticky považovat i Nezávislý stát Chorvatsko (NDH) z dob druhé sv. války, fakticky loutkový stát, vzniklý s podporou nacistického Německa a fašistické Itálie na troskách poražené Jugoslávie. Na jaře 1941 vyhlásilo kolaborantské chorvatské fašistické hnutí ustašovců tzv. Nezávislý stát Chorvatsko, obsahující větší část chorvatských zemí a rovněž celou Bosnu a Hercegovinu. Hlavní postavou nového státu byl diktátor Ante Pavelić, který přijal titul vůdce. Chorvatsko bylo prohlášeno monarchií, za hlavu státu a chorvatského krále byl oficiálně režimem vybrán italský vévoda Aimone z Aosty (jakožto Tomislav II.), rodem z královské savojské dynastie. Ten však nedisponoval žádnou reálnou mocí a nikdy do Chorvatska ani nepřijel. V roce 1943 se titulu chorvatského krále vzdal.