Chara-choto

Dochované hradby města Chara-choto

Chara-choto (mongolsky ᠬᠠᠷᠠ ᠬᠣᠲᠠ, cyrilicí Хар хот, čínsky v českém přepisu Chej-čcheng, pchin-jinem Heicheng, znaky zjednodušené 黑城, doslova „černé město“) je zaniklé město a archeologická lokalita v korouhvi Edzné v ajmaku Alšá ve Vnitřním Mongolsku v Číně. Nachází se na poušti nedaleko velké vodní plochy Gašun núr. Zřejmě se jedná o město Ecina, které zmiňoval ve svém cestopise Marco Polo.

Město vzniklo v 11. století Tanguti a v průběhu tohoto století se stalo obchodní centrum státu Západní Sia, roku 1226 bylo dobyto Čingischánem, ale zřejmě i v letech následujících pod mongolskou vládou si zachovávalo důležitou roli. Vyvráceno bylo v roce 1372 armádou minského generála Feng Šenga.

Po pádu město zmizelo, ale znovuobjeveno bylo na začátku 20. století (výzkumné expedice Pjotra Kozlova), objevy v ruinách jsou důležitým pramenem poznání kultury Tangutů.

Výzkumy

Plán Chara-chota vytvořený při expedici Aurela Steina

Ruští průzkumníci Grigorij Potanin a Vladimir Obručev zaslechli pověsti, že někde na dolním toku řeky Edzin gol se nachází ztracené město. To dalo dostatečný podnět, aby asijské museum schválil novou mongolsko-sečuánskou expedici pod vedením Pjotra Kozlova.[1]

První moderní objevitel města byl již Burjat Cogto Badmažapov, který na místo dorazil na jaře 1907 a podal první písemné hlášení a fotografie místa.[2] Později 1. května 1908 na místo dorazila Kozlovova expedice i s Badmažapovem. Kozlovovi se podařilo dojednat povolení u místního torgutského vládce (Torgut bejde Dašiho) zkoumat zříceniny a odvážet památky.[1][3] Památky odeslal do Petrohradu a ještě jednou se v roce 1909 vrátil a provedl další objevy.[1] Jednu z knih, které o své cestě Kozlov napsal, přeložil v roce 1929 do češtiny Josef Dýma jako Mrtvé město Chara-Choto.[4]

Aurel Stein prováděl archeologický výzkum v rámci jeho expedice probíhající od července 1913 do února 1916, konkrétně v Chara.choto strávil osm dní v roce 1914.[5] Svoje objevy popsal v kapitole 13 prvního dílu Innermost Asia.[6][7]

Langdon Warner navštívil Chara-choto v roce 1925.[8]

Folke Bergman poprvé cestoval do Chara-choto v roce 1927 a strávil v okolí rok a půl. Vypracoval mapu města a údolí řeky Edzin, prozkoumal řadu pozorovatelen a pevností v okolí. Nalezl množství xylografů a kritizoval, že výzkumy Kozlova a Steina byly povrchní a částečně nesprávné.[9]

Sven Hedin a Sü Sü-šeng podnikli čínsko-švédskou expedici, která pracovala na místě v letech 1927–1931.[8] Po Hedinovi navštívil město John DeFrancis roku 1935.

Další vykopávky probíhaly v letech 1983 a 1984 by Li Yiyou z vnitromongolského archeologického institut a bylo nalezeno dalších 3000 rukopisů.[10][8][11] Vedle knih bylo odkryt jak stavební materiál, tak předměty denní potřeby, výrobní prostředky a náboženské předměty.[12]

Nálezy

Malba na hedvábí, dnes v Ermitáži

Artefakty nalezené a odvezené Kozlovem se dochovaly jednak v Ermitáži, to platí pro malby a plastiky. Knihy a xylografy spravuje Institut orientálních rukopisů Ruské akademie věd.[8] Dohromady se jedná okolo 3500 předmětů, které přežili obléhání Leningradu i dobu do svého znovuobjevení v roce 1991.[13] Tyto objekty významně utvářely základnu pro poznání tangutštiny, jazyka i písma. Záhy po objevení rukopisy studoval Alexej Ivanovič Ivanov, který určil některá důležitá díla, jako tangutsko-čínský slovník Perla v hrsti sestavený v roce 1190.[12]

Z uměleckých předmětů z Chara-choto jsou známy především malby na hedvábí především s buddhistickou tematikou s čínskými a tibetskými vlivy. Byly nalezeny také fragmenty batikovaného textilu.[14]

Nalezly se malby na hliněných omítkách s kobaltovými pigmenty ve formě smlatů.[15]

Mešita z Chara-choto

Ze stavebních prvků nalezených v rámci města budí zejména pozornost stavbu těsně vně hradeb. Podle tvaru se předpokládá, že se jedná o mešitu.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Khara-Khoto na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c KYCHANOV, E. Wen-Hai Bao-Yun: The book and its fate. Manuscripta Orientalia. 1995, s. 39–44. Dostupné online [cit. 2009-07-03]. ISSN 1238-5018. 
  2. ↑ GALAMBOS, Imre. Translating Chinese Tradition and Teaching Tangut Culture. Berlin/Boston: de Gruyter, 2015. ISBN 978-3-11-044406-3. S. 29. 
  3. ↑ KOZLOW, P.K. Die Mongolei, Amdo und die tote Stadt Chara-choto. Leipzig: Brockhaus, 1955. S. 383. 
  4. ↑ KOZLOV, Petr. Mrtvé město Chara-Choto: (Mongolsko a Amdo): Expedice ruské zeměpisné společnosti P.K. Kozlova. Překlad Josef Dýma. V Praze: Pokrok, 1929. 507 stran. Knihovna ilustrovaných cestopisů "Všemi díly světa"; 3.
  5. ↑ Handbook to the Collections of Sir Aurel Stein in the UK. Redakce Wang Helen. [s.l.]: British Museum, 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-07. ISBN 978-0-86159-977-6. S. 48. 
  6. ↑ STEIN, Aurel. Innermost Asia: Detailed Report of Explorations in Central Asia, Kan-su and Eastern Iran. Oxford, England: Clarendon Press, 1928. Dostupné online. 
  7. ↑ Digital Silk Road Project. Ethnic Consciousness Seen Through the Letters: Khara-Khoto and Western Xia Characters [online]. National Institute of Informatics, Japan [cit. 2009-07-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ a b c d IDP News Issue No. 2. IDP Newsletter. January 1995, s. 2–3. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-06-30. ISSN 1354-5914. 
  9. ↑ SCHLANGER, Nathan; NORDBLADH, JARL. Archives, Ancestors, Practices: Archaeology in the Lights of Its History. [s.l.]: Berghahn Books, 1 June 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-84545-066-3. S. 138. 
  10. ↑ STEINHARDT, Nancy Shatzman. Liao Architecture. Hawaii, USA: University of Hawai'i Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-8248-1843-2. S. 432. 
  11. ↑ WILKINSON, Endymion. Chinese History: A Manual. 2nd Revised. vyd. [s.l.]: Harvard University Press, 25 April 2000. (Harvard-Yenching Institute Monograph Series). Dostupné online. ISBN 978-0-674-00249-4. 
  12. ↑ a b Nie Hongyin. Tangutology During the Past Decades [online]. Bureau of International Cooperation, Chinese Academy of Social Sciences, 2003-05-26 [cit. 2009-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-24. 
  13. ↑ VAN DRIEM, George. Ancient Tangut manuscripts rediscovered. Linguistics of the Tibeto-Burman Area. La Trobe University, Australia, 1993, s. 137–155. Dostupné online [cit. 2009-08-05]. ISSN 0731-3500. 
  14. ↑ SHEARES, Constance. Summary History of Asian Textile Materials, and Their Patterning Techniques (Batik, Bandhana and Ikat) Based on Literary and Pictorial Evidence and Actual Remains. The Heritage Journal (Online). 18 August 2008, s. 52–53. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 July 2011. 
  15. ↑ WATT, J. C .Y. Notes on the Use of Cobalt in Later Chinese Ceramics. Ars Orientalis. Freer Gallery of Art, The Smithsonian Institution and Department of the History of Art, University of Michigan, 1979, s. 63–85. ISSN 0571-1371. JSTOR 4629297. 

Externí odkazy

  • Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Chara-choto na Wikimedia Commons