Cangrande I. della Scala (původně Francesco della Scala, 9. března 1291, Verona - 22. června 1329, Treviso) byl vládce italské Verony, Padovy a Vicenzy z rodu Scaligerů, říšský vikář, schopný vojevůdce[1] a také patron věd a umění. Přezdívka Cangrande znamená velký pes.
Život
Cangrande se narodil ve Veroně jako třetí syn podesty Alberta. Po otcově smrti se stal veronským podestou nejstarší Bartoloměj a po něm Alboino, který byl společně s Cangrandem ghibellinem a sdílel s ním víru v monarchii a vládu Jindřicha Lucemburského. Jindřich oběma bratrům v březnu 1311 udělil říšský vikariát.
Alboino krátce nato zemřel a Cangrande, od roku 1308 sezdaný s Johanou, pravnučkou štaufského císaře Fridricha II.,[2] se stal jediným vládcem Verony. Od roku 1318 byl vůdcem lombardských ghibellinů, za pomoci obratné diplomacie a vojenské hrozby dostal pod svou kontrolu města Treviso , Belluno, Bassano, Feltre, Padovu a Vicenzu.
Zemřel nečekaně a bez potomstva v létě 1329 krátce po úspěšném dobytí Trevisa, kdy dle dobových pramenů po požití vody ze znečištěného pramene trpěl horečkou, zvracením a průjmem, ulehl a ráno stačil již jen uspořádat své poslední záležitosti.[3][pozn. 1]
Byl pohřben ve veronském kostele Santa Maria Antica.[1] Dědici se stali Alboinovi synové Mastino a Albert. [pozn. 2]
| „
|
Jak hlásá veleslavná pověst po celém světě, messer Can della Scala, jemuž Štěstěna přála v mnoha věcech, byl jedním z nejvýznamnějších a nejskvělejších velmožů, kteří v Itálii prosluli od dob císaře Fridricha do dneška.
|
“
|
| — Giovanni Boccaccio v Dekameronu[5]
|
Dante Alighieri, který pobýval na Cangrandeho dvoře v době svého vyhnanství,[6] věnoval svému mecenášovi Ráj, poslední část Božské komedie.
Odkazy
Poznámky
- ↑ Roku 2004 byl otevřen Cangrandeho sarkofág a jeho velmi dobře zachované ostatky byly podrobeny patologickému vyšetření. Z výsledků vyplývá, že Cangrande byl vysoký 173 cm, měl snědou pleť a hnědé kučeravé vlasy. Klouby prokazují výraznou fyzickou aktivitu a zdá se, že trpěl rozedmou plic. Překvapivým výsledkem bylo zjištění, že Cangrande byl otráven náprstníkem, což potvrzují i současníky uváděné příznaky choroby.[3]
- ↑ Právě Mastino, zdá se, nechal společně se svým udělat Cangrandemu jezdecký náhrobek, kde je zpodobněn jako usmívající se rytíř.[4]
Reference
- ↑ a b KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha: Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 212.
- ↑ www.fmg.ac
- ↑ a b www.paleopatologia.it. www.paleopatologia.it [online]. [cit. 2010-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-01-08.
- ↑ Úsvit, str. 212-213
- ↑ BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Praha: KMa, 2007. ISBN 978-80-7309-393-8. S. 53.
- ↑ Dekameron, str. 698
Externí odkazy
.jpg)
