První čestná členka Norského svazu žen roku 1884.[1]
Manžel(ka)
Peter Jonas Collett (v letech 1841-1851)
Děti
čtyři synové, zoolog Robert Collett, genealog a historik Alf Collett, Oscar Collett a Emil Collett.[2]
Rodiče
Nicolai Wergeland a Alette Dorothea Wergeland
Příbuzní
básník Henrik Wergeland, Augusta Antoinette Wergeland Vedøe, Harald Titus Alexis Wergeland a Joseph Frantz Oscar Wergeland (generál a kartograf), sourozenci
Narodila se v rodině pastoraNikolaie Wergelanda (1780–1848), který byl v roce 1814 členem ustavujícího norského ústavodárného shromáždění v Eidsvollu, kde přijalo norskou ústavu a formalizovalo rozpuštění unie s Dánskem. První vzdělání získala na faře v Eidsvollu, kde byl její otec farářem. Ve školním roce 1826–1827 navštěvovala dívčí školu Jomfru Pharos v Christianii, kde se vyučovala francouzština, němčina, angličtina, hudba, kreslení a vyšívání. Následně od roku 1827 do roku 1829 studovala ve škole Církve bratrské v Christiansfeldu v jižní, německy mluvící části Jutska.[5]
Camilla na obraze svého otce z roku 1830 nebo 1831Camilla Collettová na fotografii z roku 1893
V lednu roku 1830 se v Christianii seznámila s básníkem Johanem Sebastianem Welhavenem, do kterého se hluboce zamilovala. Welhaven jí však nemiloval a tato neopětovaná a nešťastná láska přinášela Camille díky Welhavenově nevšímavosti a chladu jen trpké zážitky. Později sice Wlehaven její cit částečně opětoval, ale stále šlo o rozumový citový vztah ke vzdělané ženě. Roku 1834 jí její otec vzal na výlet do Paříže, aby přišla na jiné myšlenky, ale Camilla zůstala i nadále neklidná a nevyrovnaná. K definitivnímu rozchodu s Welhavenem dopomohl i jeho spor s jejím bratrem. Z těchto hořkých prožitků vznikly její první intimní a přísně soukromé romantické literární črty.[6]
Po rozchodu odjela roku 1836 zdrcená Camilla na otcovo přání do Hamburku, kde se seznámila s myšlenkami hnutí Mladé Německo, jehož členové prosazovali svobodu slova, emancipaci žen a boj proti morálním a náboženským dogmatům. Po návratu do vlasti roku 1837 došlo u ní k myšlenkovému přerodu. Uvědomila si urážlivé postavení ženy odsouzené tehdejší společnosti k péči o rodinu a manželovo pohodlí a začala v tomto duchu psát články pro ručně psaný ženský časopis.[5][6]
Roku 1839 se zasnoubila s právníkem a literárním kritikem Peterem Jonasem Collettem (1813–1851) a strávila rok v Kodani, zatímco on byl na vzdělávací cestě po Evropě. Roku 1841, když byl jmenován lektorem práva na Královské Fredrikově univerzitě se za něho provdala a měla s ním čtyři syny. Manžel jí pomáhal radou v jejích literárních záležitostech a probudil v ní odvahu k vlastní literární tvorbě. Roku 1842 vydala anonymně v listu Den ConstitutionelleesejNogle Strikketøisbetragtninger (Několik postřehů při pletení), která obsahuje jasnou kritiku postavení žen a chování mužů k nim. Roku 1849 také vydala anonymně povídku Kongsgaard (Králův dvůr), líčící milostnou i životní tragédii aristokratické dcerky, které rodiče nedovolili vzít si za manžela muže měšťanského původu.[5][6]
Titulní list románu Dcery vrchního
Ve čtyřicátých letech postihly Camillu těžké ztráty. Roku 1843 jí zemřela matka, roku 1845 bratr Henrik a roku 1848 otec. O tři roky později, před Vánocemi roku 1851 pak nečekaně zemřel její manžel na zápal plic. Manželovou smrtí se rázem změnily její sociální poměry. Jako vdova se čtyřmi dětmi musela žít z nevelké penze po manželovi. Bylo to v době, kdy pracovala na svém románu Amtmannens døtre (Dcery vrchního), který se proto vyznačuje pesimistickým laděním. Román na pomezí romantismu a realismu, vyšel anonymně ve dvou dílech roku 1854 a 1855 a autorka v něm na základě pravdivé a odvážné sociální kritiky jednoznačně odmítla společensky pasivní úlohu ženy a konvenční sňatky z rozumu.[6]
Titulní list knihy Za dlouhých nocí
Kritika, která nepochopila, že jde o první realistické literární dílo v norské literatuře, nepřijala román příznivě. Camilla se proto na pět let odmlčela a až roku 1860 vydala sbírku již dříve napsaných povídek Fortællinger (Povídky). Roku 1862 vydala knihu vzpomínek I de lange Nætter (Za dlouhých nocí) a následně ve třech dílech své úvahy a polemické články Sidste Blade (1868-1872, Poslední listy).[6]
Čím byla Camilla starší, tím byly její vlastní názory radikálnější. Protože o ní oficiální kritika prakticky nepsala, rozhodla se psát novinové a časopisecké články, nesené duchem nelítostného a často i nekritického boje. Již nebojovala jen za citová práva žen, ale snažila se vyřešit emancipační otázky jako celek s jejích ekonomickými, politickými a morálními aspekty, jako bylo například nespravedlivé odměňování žen za vykonanou práci nebo uplatňování dvou různých morálních kodexů v posuzování obou pohlaví. Výběr z těchto článků vydala roku 1878 pod názvem Fra de Stummes Leir (Z tábora němých) a v této knize použila jako jedna z prvních v Norsku slovo feminismus. Díky svému bojovnému duchu nakonec získala část společnosti na svou stranu.[5][6]
Argumentovala tím, že ženy a muži jsou odlišní, ale jsou si rovni a jsou si navzájem duchovními partnery. Osvobození žen je tedy záležitostí všech, žen i mužů. Muži musí ženám ukázat, že jejich hodnota je uznávána a respektována, ale ženy se musí osvobodit prostřednictvím aktivní sebereflexe. Roku 1879 vydala první díl a roku 1885 druhý díl svých esejů pod názvem Mod Strømmen (Proti proudu).[7] Na zakládající schůzi Norského svazu žen (Norsk Kvinnesaksforening) dne 28. června 1884 byla jmenována první čestnou členkou svazu.[1]
Odhalení sochy Camilly Collettové v Christiannii roku 1911
Roku 1911 nechal Norský svaz žen vytvořit v Christianii bronzovou sochu Camilly Collettové s názvem V bouři (I storm) od sochaře Gustava Vigelanda.[1]
Výběrová bibliografie
Nogle Strikketøisbetragtninger (1842, Několik postřehů při pletení), esej vydaná anonymně v listu Den Constitutionelle, která obsahuje jasnou kritiku postavení žen a chování mužů k nim.
Kongsgaard (1849, Králův dvůr), povídka, vydaná anonymně, líčící milostnou i životní tragédii aristokratické dcerky, které rodiče nedovolili vzít si za manžela muže měšťanského původu.
Amtmannens døtre (1854–55, Dcery vrchního), román na pomezí romantismu a realismu, který autorka vydala anonymně ve dvou dílech a který obsahuje řadu autobiografických prvků týkajících se vztahu autorky a Welhavena. Autorka v něm na základě pravdivé a odvážné sociální kritiky jednoznačně odmítla společensky pasivní úlohu ženy a konvenční sňatky z rozumu. Své dílo Camilla později ještě upravila ve vydání z roku 1860 a definitivní tvar mu dala roku 1879. Obsahem románu jsou neradostné osudy dcer vrchniho Ramma. Dvě z nich se pod tlakem jejich matky nešťastně vdaly (jedna v manželství zemřela a druhá se trápí). Nejmladší Sofie, hlavní hrdinka románu, se zamiluje do domácího učitele, studenta Georga Colda. Vlivem nedorozumění se domnívá, že jí nemiluje, a tak pod vlivem lstivých a vypočítavých argumentů své matky svolí ke sňatku s tzv. dobrou partií, s postarším vdovcem, proboštem Reinem. V den svatby se vše vysvětlí, ale už je pozdě. Konvenční sňatek z rozumu opět vítězí nad opravdovou láskou.[6]
Fortællinger (1860, Povídky), anonymní vydání (s podpisem Forfatteren til Amtmandens døttre, tj. Autor Dcer vrchního) již dříve napsaných povídek (mezi nimi i Kongsgaard (Králův dvůr), ve kterých autorka podala kritiku norského kulturního a společenského života.[9]
I de lange Nætter (1862, Za dlouhých nocí), kniha vzpomínek na otce a bratra a na své vlastní zkušenosti s tím, co její vlastní milostné zážitky znamenají pro její psaní a co znamená pro ženu být spisovatelkou. Kniha byla opět vydána s podpisem Forfatteren til Amtmandens døttre.[5]
Sidste Blade (1868-1873, Poslední listy), úvahy a polemické články, tři díly (1868, 1872 a 1873), přičemž poslední díl je již podepsán jejím vlastním jménem, což porušilo tehdejší konvence týkající se spisovatelek.[5]
Fra de Stummes Leir (1878, Z tábora němých), výběr z autorčiných článků týkajících se celkových emancipačních otázek s jejích ekonomickými, politickými a morálními aspekty, ve kterém použila jako jedna z prvních v Norsku slovo feminismus.
Mod Strømmen (1879-85, Proti proudu), dva svazky autorčiných polemických a kulturně kritických esejů a obrazů žen v literatuře.
Skrifter I–X (1892-93), sebraná díla.
Dagbøker og breve (1926-1934, Deníky a dopisy), pět svazků autorčiných deníků a dopisů v uspořádání Leiva Amundsena, které se dochovaly ze třicátých let 19. století. Jde o sebezkoumající a sebereflexivní texty a o korespondenci především s Johanem Sebastianem Welhavenem a Jonasem Collettem.[5]
.svg){kind=small}
