Tato stránka je právě ve výstavbě nebo prochází rozsáhlou přestavbou

Jste zváni, abyste s touto činností pomohli vlastními editacemi. Vyhledejte v historii vkladatele, nebo nahlédněte do diskuse, pokud se chcete seznámit s jeho představou o budoucí koncepci stránky. Pokud stránku právě editujete, zvláště v případě, že editace trvá jen krátkou dobu, použijte raději šablonu {{Pracuje se}}, abyste zabránili editačním konfliktům.

---

Tato šablona je určena pro užití v řádu dní. Pokud od poslední editace uplynula doba delší než týden, neváhejte šablonu odstranit.

Bojová sestava bitvy u Slavkova podrobně popisuje armády napoleonské Francie a třetí protifrancouzské koalice, které se střetly v bitvě u Slavkova dne 2. prosince 1805 (podle juliánského kalendáře užívaného v Rusku 20. listopadu 1805, podle francouzského revolučního kalendáře 11. frimairu roku 14 republiky). Vzhledem k osobní účasti všech tří panovníků – francouzského, rakouského a ruského – bývá nazývána také bitvou tří císařů. Bojová sestava (ordre de bataille) proti sobě staví na jedné straně francouzskou Grande Armée a na druhé straně spojenecké rusko-rakouské síly.

Pozor: Početní údaje u vyšších organizačních celků nemusejí odpovídat prostým součtům počtů u jednotek nižší úrovně v nich zařazených. Údaje v různých zdrojích se rozcházejí a mohou pracovat i s odlišnými výpočty.

Armáda Francouzského císařství zvaná Velká (Grande Armée) vznikla v srpnu 1805 přejmenováním z Armády oceánského pobřeží (Armée des côtes de l'Océan), která byla od roku 1803 připravována k vylodění do Anglie, s tím, že určitou samostatnost si původně držela její odloučená část Mohanská armáda (Armée du Main), tvořená prvním a druhým sborem a samostatným sborem Bavorského kurfiřství.^[1] Velká armáda představovala vojsko zkušené z předchozích bojů francouzské revoluce (1792–1801) a důkladně připravované na vylodění v Anglii (1803–1805). Její síla spočívala v moderní organizaci vybudované za republiky, velmi schopném velitelském sboru a také v mimořádně efektivním týlovém zabezpečení včetně systému rekvizic.^[2]

Vrchním velitelem byl císař Napoleon I.

Hlavní stan, přesněji císařský nejvyšší hlavní stan (Grand quartier général impérial) byl tvořen císařovým vojenským domem a hlavním stanem.^[3]

• vrchní velitel: Napoleon I., císař Francouzů
• císařův vojenský dům (Maison militaire de l'Empereur):^[2][4]
  • velkomaršál paláce (Grand-Maréchal du Palais): divizní generál Jean-Baptiste-Geraud Duroc
  • nejvyšší podkoní^[4] / vrchní štolba^[5] (Grand-Ecuyeur): divizní generál Armand-Louis-Augustin de Caulaincourt
  • císařovi pobočníci:^{[4][pozn. 1]}
    • divizní generál Jean-Andoche Junot (generálplukovník husarů)
    • divizní generál Jacques-Alexandre-Bernard-Law de Lauriston
    • divizní generál Anne-Jean-Marie-René de Savary (velící plukovník Elitní legie četnictva Císařské gardy)
    • brigádní generál Henri-Gatien Bertrand (hlavní inspektor ženijního vojska)
    • brigádní generál Claude-Mathieu Gardane (guvernér pážat)
    • brigádní generál Jean-Léonor-François Le Marois
    • brigádní generál Georges Mouton
    • plukovník Anne-Charles Lebrun
• císařský hlavní stan (Quartier général impérial):
  • náčelník generálního štábu^[6] / generálmajor Velké armády (Major général de la Grande Armée)^[4]: maršál Louis-Alexandre Berthier (ministr války)
  • hlavní pobočník (aide-major général)^[6] / zástupce generálmajora náčelník hlavního štábu (Aide-major général chef d'état-major général)^[4]: divizní generál Antoine-François Andréossy
  • hlavní ubytovatel (maréchal de logis)^[6] / zástupce generálmajora ubytovatel (Aide-major général maréchal des logis)^[4]: divizní generál Guillaume-Mathieu Dumas
  • velitel topografické služby^[6] / zástupce generálmajora ředitel topografické služby (Aide-major général directeur du service topographique)^[4]: brigádní generál Nicolas-Antoine Sanson
  • hlavní inspektor dělostřelectva^[6] / vrchní velitel dělostřelectva (Commandant en chef de l'artillerie)^[4]: divizní generál Nicolas de Songis des Courbons (první hlavní inspektor dělostřelectva)
  • náčelník štábu dělostřelectva (Chef d'état-major de l'artillerie)^[4]: brigádní generál Joseph-Marie Pernetti^{[pozn. 2]}
  • hlavní inspektor ženijních vojsk^[6] / vrchní velitel ženijního vojska (Commandant en chef du génie)^[4]: divizní generál Armand-Samuel de Marescot (první hlavní inspektor ženijního vojska)
  • náčelník štábu ženijního vojska (Chef d'état-major du génie)^[7]: major Bizot Ducoudsary
  • hlavní intendant^[6] (Intendant général)^[7]: státní rada Claude Pétiet
  • vrchní přehledový inspektor (Inspector en chef aux revues)^[7]: divizní generál Jacques-Pierre Orillard, kníže de Villemanzy

• velitel: maršál Bernadotte
• náčelník štábu: divizní generál Victor-Léopold Berthier

• velitel: maršál Davout
• náčelník štábu: brigádní generál Daultanne

• velitel: maršál Soult
• náčelník štábu: divizní generál Saligny

• velitel maršál Lannes
• náčelník štábu: ?

• velitel: maršál princ Murat
• náčelník štábu: brigádní generál Belliard

Záloha k přímé dispozici císaři Napoleonovi:

Císařská garda (Garde Impériale) byla určena k Napoleonově osobní ochraně a jako elitní záložní sbor armády.^[8]

Celkem asi 5500 mužů a 24 děl:^[6] 6 praporů pěchoty (3885 mužů), 8 eskadron a 1 rota jezdectva (1159 mužů), 2 eskadrony elitního četnictva (cca 200 mužů), 24 děl (660 mužů)^[7]

• velitel: maršál Jean-Baptiste Bessières (generálplukovník gardového jezdectva)
• náčelník štábu: brigádní generál François-Xavier Roussel
• velitel dělostřelectva: plukovník Joseph-Christophe Couin
• gardová pěchota^[7][9]
  • pluk pěších granátníků (Régiment de Grenadiers à pied de la Garde Impériale), 2 prapory^[5] (1519 mužů^[9]), velící plukovník (colonel commandant) brigádní generál Pierre-Augustin Hulin (nepřítomen, velel plukovník-major [colonel-major] Jean-Marie Dorsenne^[5][10][11])
  • pluk pěších myslivců (Régiment de Chasseurs à pied de la Garde Impériale), 2 prapory^[5] (1613 mužů^[9]), velící plukovník brigádní generál Jérôme Soulès (major [major] Jean-Louis Gros^[5][12])
  • pluk pěchoty Královské (italské) gardy, 2 prapory^[5] (753 mužů^[9]), velící plukovník Teodoro Lecchi
  • prapor námořníků, 1 prapor, kapitán François-Henri-Eugène Daugier^[5][6][13]
• gardové jezdectvo^[7][9]
  • pluk jízdních granátníků (Régiment de Grenadiers à cheval de la Garde Impériale), 4 eskadrony^[5] (706 mužů^[9]), velící plukovník brigádní generál Michel Ordener (plukovník Louis Lepic^[5][14][15])
  • pluk jízdních myslivců (Régiment de Chasseurs à cheval de la Garde Impériale), 4 eskadrony^[5] (453 mužů včetně roty mameluků^[9]), zastupující velící plukovník (colonel commandant en second) François-Louis de Morland (plukovník Nicolas Dahlmann^[5][16])^{[pozn. 3]}
  • rota mameluků (přičleněná k pluku jízdních myslivců), 1 rota, chef d'escadrons Antoine Charles Bernard Delaître^[5][6][17]
  • elitní legie četnictva (Légion d'Elite de Gendarmerie), 2 eskadrony (asi 200 mužů^[9]), zastupující velící plukovník Jean-Baptiste Jacquin^{[pozn. 4]}
• gardové dělostřelectvo a dělostřelecký trén, 3 eskadrony/roty^[5] (asi 660 mužů^[9]), velící plukovník Joseph-Christophe Couin^[7][9]
  • 2 eskadrony lehkého (jízdního) dělostřelectva
  • 1 rota dělostřelectva italské Královské gardy
  • 4 roty dělostřeleckého trénu

Záložní granátnická divize (division de grandiers de la réserve^[18]), též divize spojených granátníků (grenadiers réunis^[6]) nebo jen Oudinotova granátnická divize^[19], původně náležela k Lannesovu 5. sboru.^[6] Rozkazem z 22. listopadu 1803 byly vytvořeny elitní prapory z 12 pluků řadové a lehké pěchoty, do nichž byli vybíráni nejstatečnější a nejzkušenější vojáci pluku, na podzim 1804 z nich byla sestavena divize, od března 1805 vedená generálem Oudinotem.^[18][20][21]

Celkem asi 5000–5500 mužů a 10 děl:^[6] 10 praporů pěchoty (4655 mužů), 8 děl (132 mužů)^[7]

• velitel: divizní generál Nicolas-Charles Oudinot, divizní generál Jean-Baptiste-Geraud Duroc^{[pozn. 5][21][22]}
• náčelník štábu: adjutant-komandant (adjudant-commandant) Antoine-Anatole-Gédéon Jarry^[23]
• velitel dělostřelectva: šéf eskadrony (chef d'escadron) Basile Guy Marie Victor Baltus^[23][24]
• velitel ženijního vojska: kapitán Jean-François Boniface Barailon^{[23][25][26][27]}
  • 1. brigáda, 1787 mužů^[28], brigádní generál Claude-Joseph Laplanche-Mortières
    • 1. granátnický pluk (1^er régiment de grenadiers), 2 prapory^[5] (z 13. a 58. řadového pluku^[29]), plukovník Jacques Froment^[29]
    • 2. granátnický pluk (2^e régiment de grenadiers), 2 prapory^[5] (z 9. a 81. řadového pluku^[29]), major Michel-Sylvestre Brayer^[29]
  • 2. brigáda, 1798 mužů^[28], brigádní generál Pierre-Louis Dupas
    • 3. granátnický pluk (3^e régiment de grenadiers), 2 prapory^[5] (z 2. a 3. lehkého pluku^[29]), plukovník Jean-Adam Schramm^[29]
    • 4. granátnický pluk (4^e régiment de grenadiers), 2 prapory^[5] (z 28. a 31. lehkého pluku^[29]), major Marc Cabannes de Puymisson^[29]
  • 3. brigáda, 1070 mužů^[28], brigádní generál François-Amable Ruffin
    • 5. granátnický pluk (5^e régiment de grenadiers), 2 prapory^[5] (z 12. a 15. lehkého pluku^[29]), plukovník Jean-Claude Desailly^[29]
  • divizní dělostřelectvo^[7]
    • 1. rota 1. pluku pěšího dělostřelectva
    • 4. rota 5. pluku jízdního dělostřelectva

Původně náležela k Muratově jezdecké záloze.^[6]

Celkem asi 1300 mužů a 3 děla:^[6] 15 eskadron jezdectva (1373 mužů) a 3 děla (42 mužů)^[7]

• velitel: divizní generál Marc-Antoine-Bonin Beaumont, za bitvy brigádní generál Charles-Christoph-Joseph Boyé^{[pozn. 6][23][30]}
• 1. brigáda, 523 mužů^[31], brigádní generál Charles-Christoph-Joseph Boyé
  • 5. dragounský pluk, 3 eskadrony^[5], plukovník Jacques-Nicolas Lacour^[5][32][33]
  • 9. dragounský pluk, 3 eskadrony^[5], plukovník Pierre-Honoré-Anne Maupetit^[5][32][34]
• 2. brigáda, asi 850 mužů^[31], brigádní generál Nicolas-Joseph Scalfort
  • 8. dragounský pluk, 3 eskadrony^[5], plukovník Louis Beckler^[5][32]
  • 12. dragounský pluk, 3 eskadrony^[5], plukovník Joseph Pages^{[pozn. 7][36][37]}
  • 16. dragounský pluk, 3 eskadrony^[5], plukovník François-Marie Clément^[5][36]
• divizní dělostřelectvo^[7]
  • 3. rota 2. pluku jízdního dělostřelectva

Spojené síly Ruského impéria romanovského cara Alexandra I. a Rakouského císařství habsburského panovníka Františka I., resp. dožívající Svaté říše římské národa německého (Františka II.), spočívaly v bitvě u Slavkova převážně na ruských bedrech. Jádro sestavy tvořila tzv. Podolská armáda (Подольская армия) generála Michaila Kutuzova, kterou car vyslal na podporu Dunajské armády (Donau-Armee) rakouského generála Karla Macka do Bavor, odkud po ulmské kapitulaci ustupovala před Napoleonem až na Moravu. Tam se k ní připojila Volyňská armáda (Волынская армия) ruského generála Friedricha Buxhöwdena a spolu s panovníkem i jeho imperiální garda. Tyto ruské síly doplňovaly za rakouskou stranu jen zbytky Dunajské armády uniknuvší před kapitulací, doplněné Záložním sborem (Reserve-Corps) pod velením Jana Liechtensteina.^[38]

Vrchním velitelem spojených sil byl ustanoven ruský generál Kutuzov a náčelníkem generálního štábu, který sestavil bojový plán, rakouský generálmajor Franz Weyrother.

• vrchní velitel: generál pěchoty Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov
• náčelník spojeneckého generálního štábu (generální ubytovatel): generálmajor Franz von Weyrother
• náčelník ruského hlavního štábu a službukonající (děžurnyj) generál: generálmajor kníže Petr M. Volkonskij

Někdy nazývaný Bagrationův sbor.^[6]

• velitel: generálporučík níže Bagration

Někdy nazývaný Kienmayerův sbor.^[6]

• velitel: podmaršálek Kienmayer

Společným velitelem prvních tří kolon, složených výhradně z ruských jednotek, byl generál pěchoty Buxhöwden.^[6]

• velitel: generálporučík Dochturov

• velitel: generálporučík hrabě Andrault de Langeron

• velitel: generálporučík Przybyszewski

Smíšená kolona.^[6]

• velitel rakouské části: podmaršálek hrabě Kolowrat
• velitel ruské části: generálporučík Miloradovič

Jezdecká smíšená kolona.^[6]

• velitel (rakouské části): podmaršálek kníže Jan z Liechtensteina
• velitel ruské části: generálporučík Uvarov

• velitel: velkokníže Konstantin Pavlovič

• UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. Kapitola Příloha 3. Popis armád u Slavkova 2. prosince 1805 (Ordre de bataille), s. 439–447. 
• KOVAŘÍK, Jiří. Slavkov 1805. Napoleonův největší triumf. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2013. 607 s. ISBN 978-80-7268-983-5. Kapitola Přílohy: Ordre de bataille bitvy u Slavkova 2. prosince 1805, s. 596–602. 
• CASTLE, Ian. Slavkov 1805. Osud císařství. Překlad Ondřej Vévoda. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1895-8. Kapitola Rozložení sil, s. 42–44. 
• FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie. Válka roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: Jota, 2005. 278 s. ISBN 80-7217-381-2. 
• SAMEK, Jakub. Napoléonova armáda v roce 1805. In: Trětí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. Dostupné online. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Bitevní sestava velké armády v bitvě u Slavkova, s. 187–204.
• KLÁTIL, Karel. Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805. In: Trětí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Sestava ruských sil v bitvě, s. 234–242.
• TUPÝ, Ondřej; SÁČEK, Karel; UHLÍŘ, Lubomír. Rakouská armáda v roce 1805. In: Trětí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Zúčastněné jednotky a útvary, s. 355–356.
• SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: [s.n.], 1998. 106 s. Kapitola Popis spojenecké armády u Slavkova (Ordre de bataille). Popis francouzské armády u Slavkova (Ordre de bataille), s. 96–102. 
• KALÁB, Emil. Bitva tří císařů. Brno: A. Odehnal, 1928. 89 s. Dostupné online. Kapitola Popis vojsk, s. 35–40. 
• MICHAJLOVSKIJ-DANILEVSKIJ, Aleksandr Ivanovič. Bitva u Slavkova 1805 : první bitva cara Alexandra s Napoleonem. Překlad Vladimír Ustohal. Brno: Moravské zemské muzeum, 1993. 62 s. ISBN 80-7028-052-2. S. 13–14. 

• Ruská armáda 1805 – II. Sestava ruských sil v bitvě u Slavkova na webu Projektu Austerlitz
• Russian-Austrian Order-of-Battle at Austerlitz: 2 December 1805 na webu Napoleon Series (anglicky)
• French Order of Battle at Austerlitz, 2 December 1805 na webu Napoleon Series (PDF online, anglicky)