Beneš Veliký z Vartenberka

Beneš (Veliký) z Vartemberka
Beneš Veliký z Vartenberka (B. Paprockiː Diadochos id est svccessio, 1602)
Beneš Veliký z Vartenberka (B. Paprockiː Diadochos id est svccessio, 1602)
Úplné jménoBeneš z Vartemberka zv. Veliký
Narození13. století
Mladé Boleslavi
Úmrtí1294
ZeměČeské královstvíČeské království České království
RodMarkvartici
Manžel/kaAnežka z Ronova
DětiJan I. z Vartenberka, Beneš z Vartenberka a Veselí a Beneš z Vartenberka na Kosti
OtecMarkvart z Vartenberka
Příbuzníbratři Beneš a Záviš
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Beneš Veliký z Vartemberka († 1294?) byl český šlechtic z rodu Markvarticů a zakladatel rodu pánů z Vartenberka. Za krále Václava II. byl nejvyšším číšníkem a zastával i další významné úřady.

Život

Byl zřejmě synem Markvarta mladšího a vnukem Markvarta z Března. Jako první z Markvarticů se uvádí s přídomkem z Vartenberka v roce 1281 (i když je možné, že hrad založil již jeho otec).

Společně s řadou svých příbuzných vyjednával v letech 1281–1282 v Braniborsku o navrácení českého krále Václava do Čech. Na listině z roku 1283 je zachována Benešova pečeť, kde je označen jako pincerna, tedy nejvyšší číšník krále Václava II. Na straně krále stál i o rok později ve sporu proti Závišovi z Falkenštejna.[1]

Po smrti Záviše z Falkenštejna se dostal na dvoře krále Václava k dalším úřadům. Roku 1289 zastával úřad královského podkomořího, asi od roku 1291 byl pražským purkrabím a byl uváděn mezi předsedajícími zemského soudu.

Potomstvo

S manželkou Anežkou z Ronova měl Beneš pět synů,[2] z nichž čtyři byli zakladateli nových větví rodu:[3][4]

Reference

  1. VOJTÍŠEK, Břetislav; VOJTÍŠKOVÁ, Marie. Stráž pod Ralskem. Česká Lípa: END, 2002. ISBN 80-901955-7-1. Kapitola Vartemberkové, s. 25. 
  2. Waldstein 11. genealogy.euweb.cz [online]. [cit. 2022-01-28]. Dostupné online. 
  3. Historie Mimoňska. Vartenberkové (1350–1489 + 1511–1516). www.historiemimone.cz [online]. [cit. 2022-01-30]. Dostupné online. 
  4. Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl.. Praha: J. Otto, 1907. Dostupné online. S. 434.