Narodil se v roce 1947 v Lovosicích, kde měl jeho otec Jaroslav Kratochvíl fotoateliér. V roce 1949 byla jeho rodina postižena bojem nového komunistického režimu proti podnikatelům. Byli okradeni o majetek, museli opustit Lovosice a byli násilně přesídleni do pracovního tábora ve Vinoři. Otec byl nucen pracovat v továrně, matka v zemědělství. V roce 1953 byli propuštěni z tábora a přestěhováni do pražského Karlína. Antonín Kratochvíl z politických důvodů nemohl studovat a proto se vyučil stavebním zámečníkem v podniku Pozemní stavby.
V roce 1967 se oženil a ještě před narozením svého syna utekl přes Jugoslávii do Rakouska (syna poprvé spatřil až po osmnácti letech). V Československu byl následně odsouzen v nepřítomnosti na sedm let za nedovolené opuštění republiky a rozšiřování projevů z tehdejšího sjezdu spisovatelů. Prošel uprchlickým táborem Traiskirchen, vězením ve Švédsku, francouzskou cizineckou legií, nakonec skončil v Nizozemsku.[5][6]
V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu „Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe“.[1]
Jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů, zaznamenával genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. V posledních letech se věnuje mizející přírodě a kulturám. Za svou dokumentární fotografii byl mnohokrát oceněn (např. obdržel tři ceny World Press Photo).[6] V roce 1997 získal první cenu WPP v kategorii Portrét, v roce 2002 v kategorii hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě. Za fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat získal cenu v kategorii Příroda a životní prostředí.[1]
V roce 2018 byl nařčen ze sexuálního obtěžování několika kolegyň z agentury VII. Ta mu v červenci pozastavila členství a zahájila interní vyšetřování. Kratochvíl, který se koncem srpna 2018 členství vzdal, všechna obvinění odmítl[8][9] a následně spoluzaložil agenturu 400 ASA.[3]
Antonín Kratochvíl je nyní počtvrté ženatý, žije s českou manželkou Gabrielou střídavě v New Yorku a Suchdole. Má celkem tři syny – Michaela (který je rovněž fotograf), Anthony Waynne Coopera a Gavyna.[10]
Knihy, výstavy a ocenění
V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing [ˈvænišiŋ] (Mizení) zachycující ničení přírody, která obdržela v USA titul nejlepší knihy roku v oblasti dokumentární fotografie. Získal též velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005. Jeho práce byly vystavovány v Miláně, Mnichově, Kolíně n. R., Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu, Amsterodamu a dalších městech. Fotografie Antonína Kratochvíla jsou také ve sbírce Bibliotheque Nationale v Paříži nebo v Muzeu moderního umění v San Franciscu.
V červnu 2010 ve výstavní síni Mánes po čtyřech letech opět vystavoval v Česku. Představil unikátní soubor fotografií Moscow Nights (českyMoskevské noci), ve kterém svým typickým nadčasovým rukopisem zachytil život moskevské zlaté mládeže, uzavřeného světa, který se řídí vlastním rytmem a pravidly.[11] K výstavě řekl:
„
Otevřel jsem dveře, za které se dostanou jen vyvolení. Mně se to podařilo jen proto, že jsem fotil na objednávku pro prestižní magazín Vanity Fair a mladí Rusové chtěli světu předvést své bohatství a moc.[11]
“
— Antonín Kratochvíl, 2010
„
Něco takového jsem viděl poprvé v životě – uzavřenou exkluzivní společnost mladých boháčů, kteří dokážou za jednu noc neuvěřitelné věci. Kolem nich společnice, nádherné holky smíchané z různých exsovětských republik – best of Soviet Union bych to nazval – tanečnice, bodyguardi, cigarety, alkohol, drogy …[11]
“
— Antonín Kratochvíl, 2010
Výstavy (výběr)
Samostatné výstavy
Incognito, 1998
Persona, 2006
Domovina, Galerie Leica, Praha, kurátor: Scott Thode, 22. června – 9. září 2012
KRATOCHVÍL, Antonín. Broken Dream : 20 Years of War in Eastern Europe. 1. vyd. New York: The Monacelli Press, 1997. ISBN978-1885254788. (anglicky)
KRATOCHVÍL, Antonín; PERSSON, Michael. Antonín Kratochvíl. 1. vyd. Prague: Torst, 2003. 141 s. (FotoTorst; sv. 12). ISBN80-7215-200-9. (anglicky a česky)
KRATOCHVÍL, Antonín; THORNTON, Billy Bob; JACOBSON, Mark. Incognito. 1. vyd. Santa Fe: Arena Editions, 2001. 160 s. (anglicky)
KRATOCHVÍL, Antonín; PERSSON, Michael. Vanishing. 1. vyd. New York: de.MO, 2005. 239 s. ISBN978-0970576835. (anglicky) O ničení přírody, v USA získala titul nejlepší kniha roku v oblasti dokumentární fotografie.
↑ Profil Kratochvíla na worldpressphoto.org. www.worldpressphoto.org [online]. [cit. 02-07-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-10-2012. (anglicky)
↑ abHLOUŠKOVÁ, Lenka. Když chceš dobře fotit, nemůžeš se bát. Magazín – Právo. 2020-04-11, s. 21–24. Rozhovor s A. Kratochvílem a jeho synem Michaelem.
↑VILGUS, Petr. Antoníne, tohle je umění [online]. Spingwinter, 2012 [cit. 2018-09-07]. Tento rozhovor vyšel v časopisu FOTO z června 2012. Dostupné online.
↑ abŠTRÁFELDOVÁ, Milena. Z Česka jsem vlastně nikdy neodjel, říká světově proslulý exilový fotograf Antonín Kratochvil. Kultura. Radio Praha [online]. Český rozhlas, 14. květen 2008 [cit. 2018-09-08]. Dostupné online.
↑HOZMANOVÁ, Eva. Antonín Kratochvíl – Životopis. S. 7. Lovosický dnešek [online]. Kulturní středisko Lovosice, září 2006 [cit. 2018-09-09]. Čís. 9/2006, s. 7. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-01.