Antonín Kašpar (* 4. března1954, Praha)[3] je akademický sochař, malíř, konceptuální umělec[1] a výtvarník.[4] Středoškolská studia zahájil nejprve na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově [4] (obor umělecký kovář),[5] ale maturitu (v roce 1974) získal až na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze[4] (obor řezbář)[5] a v roce 1982 absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.[4][5] Svými díly je zastoupen v mnoha veřejných a soukromých sbírkách po celém světě (např. USA, Rusko, Japonsko, Německo, Finsko, Anglie, Dánsko, Nizozemí) jakož i v České republice.[5] Pravidelně pořádá výstavy doma i ve světě.[5] Žije a pracuje na svém statku v Čisovicích na okraji Prahy.[4]
Životopis
Rodinný background
Dědeček Antonína Kašpara byl architekt.[2] Otec Antonína Kašpara pracoval jako stavař na zahraničních stavbách (například v Iráku, Tunisu, Libyi, Alžíru nebo Indii). [p. 1] V šedesátých letech dvacátého století projel Antonín Kašpar s rodiči téměř celou Indii.[2] V Indii chodil do české školy a absolvoval tam i 5. třídu. Třídy druhého stupně (6. až 8.) ale odchodil v Čechách a za rodiči do ciziny jezdil jen o prázdninách. Po skončení základní školy se rodiče vrátili do ČSSR a Antonín Kašpar zvažoval kam dál.[2]
Středoškolská studia
Jako malý chlapec měl rád práci s kovem a rád kreslil[2] a tak šel po (základní škole) studovat (1969 až 1971)[1] na turnovskou Střední uměleckoprůmyslovou školu pro zpracování kovů a kamenů (Odborná škola šperkařská;[1] obor umělecké kovářství a zámečnictví).[6] Z této školy pak přestoupil (v roce 1971)[1] na uměleckoprůmyslovou školu v Praze na Žižkově (Vyšší škola uměleckoprůmyslová;[1] obor řezbářství), kde v roce 1974 odmaturoval.[6] Protože jej práce s kovem stále přitahovala, šel po maturitě pracovat jako dělník do družstva kovářů.[6]
Cesta na VŠUP
Hodlal studovat sochařinu na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze, ale neměl potřebný dělnický původ (jeho rodiče nabyli v KSČ a navíc jeho otec byl věřící). Pomohl mu jeho vlastní původ: dělník–kovář a tak byl po třetím pokusu na VŠUP do Prahy přijat.[6] Ještě před tím, než byl přijat na VŠUP pracoval nějaký čas jako truhlář v Hudebním divadle v Karlíně.[2] Zároveň absolvoval v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka u Výstaviště Praha kurzy kreslení (maloval modely/akty).[2] Navíc s jedním starým kameníkem chodil na hřbitovy sekat náhrobky, přesekávat sochy a „přezlacovat“ nápisy.[2]
Po skončení studia působil jako akademický sochař „na volné noze“, dělal velké kovové brány a různé mříže (např. na keltské vykopávky pro litoměřické vlastivědné muzeum).[2] Kašparovy umělecké výtvory se líbily v cizině (na kapitalistickém Západě) a tak jeho objekty paradoxně viděli kurátoři dříve v Paříži, Německé spolkové republice, v Londýně, v Japonsku, v Americe než v Československu.[2] Na vernisáže jezdil do zahraničí osobně a jeho umění se v cizině dobře prodávalo.[2]
Kašparovu sochu před benešovským Muzeem umění a designu natáčí arch. Vávra pro seriál Šumná města.
Po roce 1989
Po Sametové revoluci v roce 1989 prošel obdobním osobní krize, které bylo poznamenáno rozvodem a dočasnou ztrátou iluzí.[2] V jeho tvorbě se toto období projevilo příklonem k menším plastikám.[2] Následovalo období druhého manželství (žena Lucie a dcerka Josefína) a umělecký návrat k velkým železným plastikám.[2] Kašparovu plastiku "Jehlan pro upoutání tří vzducholodí" umístila kurátorka Národní galerie Magdalena Juříková v polovině 90. let jako vstupní symbol před vchod do benešovského Muzea umění. "Tři vzducholodě" symbolizovaly muzejní koncepci vztahující se k hodnotám přírody, společnosti a duchovnímu vnímání člověka, jimiž muzeum řídilo svůj vzdělávací program. Když byla po 25 létech po politickém útoku na muzeum (2017) koncepce zrušena, došlo též k symbolickému odstranění Kašparovy sochy. Sochař patřil k zástupcům české odborné veřejnosti, která se veřejně proti svévolné akci benešovských politiků stavěla.
Tvorba
Jeho volná tvorba se vyznačuje monumentálními mnohdy více se opakujícími kovovými objekty značných rozměrů (někdy 3 až 5 metrů výšky[2]) a hmotností.[6] V jeho ateliéru se ale nachází i drobnější díla z bronzu, kamene, sádry a nebo obrazy[2] Kromě volné tvorby se věnuje restaurování soch (například restauroval sochu Aloise Jiráska na pražském Jiráskově náměstí) a realizacím do architektury.[6] Pracoval též na kopii plakety Nobelovy ceny za chemii z roku 1959 profesora Jaroslava Heyrovského a na kopii Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel 10. prosince 1984 český básník, spisovatel, novinář a překladatel Jaroslav Seifert.[6]
Jedním z jeho větších projektů (kolem roku 2011) bylo rozmístění velkých objektů - soch do přírodního prostoru golfového hřiště na Slapech (areál Golf Park Slapy svatý Jan).[2]
Trůn (příklad tvorby)
Jedna z velkých kovových plastik ze sochařské dílny Antonína Kašpara byla vystavována v rámci mezinárodního sochařského festivalu (13. června 2018 až 30. září 2018) na pražském Vyšehradě.[7] Dílo vzniklo v roce 2016 a o dva roky později jej autor doplnil třemi reliéfními nápisy (Třemi tázacími větami. Jedna z nich zní: „What did you do, pope?“).[7] V podstatě lze dílo stručně popsat jako monumentální ocelovou čtyřnohou instalaci v podobě jakési „židle pro obra“, která má místo „opěradla“ symbolický kříž.[7] Ten se vyskytuje v Kašparově sochařské tvorbě poměrně často a to nejen jako náboženský symbol, ale i jako protnutí dvou čar: výrazů Jin a Jang, Já - Ty, Ona - On a podobně.[7]
Pocta pro J.B. (příklad tvorby)
Pocta pro Josepha Beuyse je tvořena celkem deseti kovovými otevřenými koncertními křídly (jsou umístěny „v aleji“ tj. ve dvou řadách po pěti). V horní, odkryté části každého „piána“ je opět symbol kříže, tolik charakteristický pro Kašparovu sochařskou tvorbu. V rámci výstavy „Umění ve městě 2016“ byly tyto objekty vystaveny na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích.
1990 – Železná plastika (autoři textu: Jiří Belda, Václav Bláha, Vladimír Červenka, Petr Císařovský Petr, Martin Dräger, Pavel Filip, Jan Hendrych, Věra Janoušková, Ivan Kafka, Antonín Kašpar a další);[1]
1990 – Paper Art ´90 (První celostátní výstava) (autor textu: Miroslav Klivar);[1]
1990 – Československá koláž (autor textu: Miroslav Klivar);[1];
1991 – Akademie užitých umění Malá Strana Praha;[1]
1996 – Slávnosť (25 kunstenaars uit de Tsjechische en de Slowaakse Republiek) (autoři textu: Welschen Fred L. M. , Wismans Joop);[1]
2000 – Via 2000 (autoři textu: Tomáš Butta, Zdeněk Freisleben, Marek Pokorný);[1]
2002 – Filmové klapky (Minisalon) (autoři textu: Pavel Škarka, Zdeněk Skounic);[1]
2002 – Vltavotýnské výtvarné dvorky 2002 (VIII. ročník) (autorka: Marie Hanušová, autoři textu: Miroslav Beneš, Jiří Eisenvort, Miroslav Kudrna, Jan Zahradník);[1]
2003 – Vltavotýnské výtvarné dvorky 2003 (IX. ročník) (autorka: Hanušová Marie, autoři textu: Miroslav Beneš, Karel Hájek, Jaromír Procházka, Jan Zahradník);[1]
2013 – Umění v Chebu (Umění ve veřejném prostoru od 19. století do současnosti) (autoři textu: Zbyněk Černý, Marcel Fišer)[1]
Autorské výstavy
1986 – Antonín Kašpar: Plastiky, reliéfy, Galerie U Řečických, Praha[1]
1987 – Antonín Kašpar, Výstavní síň muzea v Čelákovicích, Čelákovice (Praha-východ)[1]
2011 – 2012 – Totemy a meditační sloupy, Galerie Nová síň, Praha[1]
2013 – Antonín Kašpar: Hommage a Joseph Beuys, Kostel sv. Vavřince, Klatovy[1]
2013 – Antonín Kašpar: Cesta, Galerie Klatovy / Klenová, Janovice nad Úhlavou (Klatovy)[1]
Společné výstavy
1980 – Kultura bydlení, Vysoká škola uměleckoprůmyslová (od 1945), Praha[1]
1984 – Výtvarné umění a hudba, Galerie Vincence Kramáře, Praha[1]
1985 – Vyznání životu a míru. Přehlídka československého výtvarného umění k 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Praha[1]
1985 – Vyznání životu a míru. Přehlídka československého výtvarného umění k 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou, Dom kultúry, Bratislava[1]
1988 – Salón pražských výtvarných umělců '88, Park kultury a oddechu Julia Fučíka, Praha[1]
2013 – Umění v Chebu: Umění ve veřejném prostoru od 19. století do současnosti, Galerie výtvarného umění v Chebu, Cheb[1]
Odkazy
Poznámky
↑Otec Antonína Kašpara měl vynikající paměť, ovládal dvanáct jazyků a měl rád matematiku.[2] Byl stavař a jedním z jeho zahraničních děl je například silnice v irácké poušti vedoucí z Bagdádu do Mosulu.[2]
↑Antonín Kašpar studoval na VŠUP v Praze ve speciálním ateliéru tvarování užitkových předmětů.[1] Studoval pod vedením Bedřicha Hanáka, Štefana Malatince a Jozefa Soukupa.[1]
CMÍRAL, Pavel. Sochař Antonín Kašpar (Postav dům, zasaď strom, počni syna .... a posvěť místo sochou) [online]. www xantypa cz [cit. 2019-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-26.
.jpg)
_2016a.jpg)
