Předpokládaná výška Anthropornise (vlevo) v porovnání s průměrně vysokým mužem (uprostřed) a největším dnes žijícím druhem tučňáka – tučňákem císařským (vpravo)
Anthropornis (latinsky doslova člověkopták) je rod obřích tučňáku, kteří žili ve třetihorách, zhruba před čtyřiceti miliony lety, tedy v období pozdního eocénu a počínajícího oligocénu. Dosahovali výšky 170–200 cm a vážili odhadem kolem 90–100 kg.
Kosti těchto obřích druhů objevili paleontologové na Seymourově ostrově u antarktického poloostrova.[1] Typový druh Anthropornis nordenskjoeldi byl objeven také na Novém Zélandu a v Adélině Zemi.[2] Stáří kosterních pozůstatků je odhadováno zhruba na 45–33 milionů let. Ačkoli je lokalita bohatá na tyto exempláře, drtivá většina z nich je zvětráním izolovaná, což znamená, že zhruba jen dva kostní nálezy ze sta jsou složeny z více než jedné části – ostatní jsou jen osamocené kostní články. Prostřednictvím titěrné a trpělivé práce paleontologů se po bližším zkoumání podařilo nalézt jednotlivé kůstky nohou či křídel. Když na těchto místech leží pozůstatky asi tucty druhů s podobnými parametry, není jednoduché správně určit, která kost ke kterému jedinci patří. V 60. letech se paleontolog Brian J. Marples právě z oněch důvodu a obezřetnosti jemu vlastní, neodvážil alespoň hrubě označit, o jakého jedince se pravděpodobně jedná. Proto nálezy pouze očísloval a uvedl jen nutné informace. Takto označené pak byly uchovány ve sbírce.[3]
Až o 42 let později se jiný paleontolog, Piotr Jadwiszczak, pokusil jednotlivé kosti poskládat. Podařilo se mu mimo jiné zrekonstruovat křídelní skelet, což napomohlo odkrýt, jak asi zástupci z rodu Anthropornis vypadali, jaké dorůstali výšky či jak zdatnými byli plavci a potápěči.[3]
Jeho křídlo je v porovnání s moderními druhy robustnější, což značí, že dosahoval o mnoho vyšších rozměrů – údajně až dvoumetrové výšky. Skladba jednotlivých kostí rovněž ukazuje, že by mohl být rod Anthropornis dnešním druhům blízce příbuzný, s čímž se dříve nepočítalo. Jadwiszczak se také domnívá, že tito obří tučňáci mohli být ještě lepšími plavci a potápěči než je třeba tučňák císařský, u kterého existuje záznam o potopení do hloubky větší než 550 metrů.[4] Masivní křídla, jimiž byl Anthropornis nordenskjoeldi obdařen, značí, že by měl zdolat ještě větší hloubky než žijící rekordman. Na druhou stranu je Jadwiszczakovo tvrzení zpochybňováno, a to z důvodu netypicky šikmého sklonu křídla, resp. pažní kosti. Pro plavání je ale nejspíš sklon křídel nepodstatný. Mnoho moderních druhů ptáků drží křídla v částečně složené – přitažené – poloze, a přesto provádí hluboké ponory. Jadwiszczakovo tvrzení ale ještě podporuje obecný vztah mezi velikostí a hloubkou potápění u čtyřnožců. U mořských ptáků a savců existuje silná pozitivní korelace mezi tělesnou hmotností a maximální hloubkou ponoru. Podobně jako u žijících druhů tučňáků, čím vyšší či těžší pták, tím hlubší ponor. Lze se domnívat, že tatáž zákonitost panovala i před desítkami miliony let.[2][3]
