Ankylosauridi, tedy zástupci čeledi Ankylosauridae, byli tzv. „obrnění“ ptakopánvídinosauři. Šlo o mohutné a široké čtyřnohé býložravce, kteří se vyskytovali na severní polokouli (Severní Amerika, Evropa a východní Asie) v období spodní a svrchní křídy (asi před 122 až 66 miliony let). Příbuznou čeledí těchto obrněných tyreoforanů byli nodosauridi.
Popis
Tito dinosauři vykazovali silně vyvinuté kostěné destičky (osteodermy), které na jejich tělech vytvářely jakési ochranné brnění (kostěná byla dokonce i oční víčka). Většina ankylosauridů měla na konci ocasu také těžkou palici, tvořenou kostní hmotou.[1] Pokud se touto "zbraní" velký ankylosaurid oháněl, dokázal si držet od těla i největší dravé dinosaury, zejména pak tyranosauridy. Virtuální modely ukázaly, že ankylosauridi dokázali švihat ocasem do stran až do úhlu kolem 100°, vertikálně s ním ale příliš hýbat nedokázali (což limitovalo jeho účinnost při sebeobraně).[2] Jak ukázal výzkum, publikovaný na konci roku 2022, tito dinosauři také často bojovali svými ocasy navzájem s jedinci vlastního druhu.[3]
Lebka ankylosauridů byla také obrněná, vepředu vybíhala v bezzubý zobák, malé zuby byly jen po stranách čelistí. Někteří ankylosauři měli dokonce i kostěná oční víčka (např. rod Euoplocephalus). Spásali zřejmě nízko rostoucí vegetaci.[4]
Některé objevy naznačují, že ankylosauři mohli být schopni aktivně hrabat do země kvůli podzemním rostlinným částem (kořenům, hlízám apod.).[5]
Způsob zachování
Fosilie ankylosauridů se zejména v Severní Americe velmi často dochovávají v pozici otočení na hřbet, což zřejmě souvisí se způsobem smrti a fosilizace těchto dinosaurů v podobě transportu vodním prostředím.[6] V některých případech se v sedimentech u fosilií ankylosauridů dochová i původní textura kůže, dermální kostěné destičky v původní konfiguraci a obrysy měkkých tělních orgánů (například u druhu Zuul crurivastator).[7]
Lebka ankylosaura, zástupce čeledi.
Vzácné objevy fosilních otisků stop ankylosauridů z Colorada a Kanady (ichnorod Tetrapodosaurus) dokládají vysokou variabilitu (různorodost) ve stylu jejich chůze, a to v rámci běžné "chodecké" rychlosti.[8]
↑Jordan C. Mallon, Donald M. Henderson, Colleen M. McDonough & W.J. Loughry (2018). A 'bloat-and-float' taphonomic model best explains the upside-down preservation of ankylosaurs.
Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2018.02.010
Carpenter, K. (2001). "Phylogenetic analysis of the Ankylosauria". in Carpenter, Kenneth(ed). The Armored Dinosaurs. Indiana University Press. pp. 455–484. ISBN0-253-33964-2.
Kirkland, J. I. (1996). Biogeography of western North America's mid-Cretaceous faunas - losing European ties and the first great Asian-North American interchange. J. Vert. Paleontol.. 16 (Suppl. to 3): 45A
