Andrij Parubij

Andrij Volodymyrovyč Parubij
Andrij Volodymyrovyč Parubij (26. ledna 2014)
Andrij Volodymyrovyč Parubij (26. ledna 2014)
13. předseda Parlamentu Ukrajiny
Ve funkci:
14. dubna 2016 – 29. srpna 2019
PrezidentPetro Porošenko
Volodymyr Zelenskyj
PředchůdceVolodymyr Hrojsman
NástupceDmytro Razumkov
Stranická příslušnost
ČlenstvíBaťkivščyna
Všeukrajinské sdružení „Svoboda“
Naše Ukrajina
Front for Change
Lidová fronta
Evropská Solidarita
Narození31. ledna 1971 (53 let)
Šeptyckyj
SídloKyjev
Alma materLvovská univerzita
Profesepolitik
OceněníJubilejní medaile k 25. výročí nezávislosti Ukrajiny
Řád sv. Ondřeje
čestná palná zbraň
Řád za zásluhy 3. třídy
Řád knížete Jaroslava Moudrého 5. třídy
Webová stránkawww.parubiy.org
CommonsAndriy Parubiy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Andrij Volodymyrovyč Parubij (ukrajinsky Андрій Володимирович Парубій, * 31. ledna 1971, Červonohrad) je ukrajinský politik. Po svržení režimu prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.[1]

Život

Před osamostatněním se Ukrajiny ze svazku Sovětského svazu v roce 1991 byl Parubij nezávislým aktivistou. V roce 1988 byl zatčen a vězněn za pořádání nepovoleného shromáždění.[2] V roce 1991 založil společně s Olehem Ťahnybokem Sociálně-národní stranu Ukrajiny, která kombinovala radikální nacionalismus s neonacistickými prvky (např. názvem nebo znakem připomínajícím symbol wolfsangel).[2][3] V letech 1998 až 2004 vedl Parubij polovojenskou složku strany zvanou Vlastenci Ukrajiny.

V roce 2004 byl Parubij jedním z čelných představitelů tzv. oranžové revoluce.[2][4] V roce 2007 byl zvolen na kandidátce Naší Ukrajiny – Lidové sebeobrany do parlamentu.[2] Později se v Naší Ukrajině stal členem politické rady. V únoru 2010 požádal Evropský parlament, aby europoslanci přehodnotili svou negativní reakci na vyznamenání Stepana Bandery titulem Hrdina Ukrajiny.[5]

V únoru 2012 Parubij odešel z Naší Ukrajiny kvůli rozchodu v názorech.[6] Později byl znovu zvolen do parlamentu, tentokrát za Baťkivščynu.[7]

Od prosince 2013 do února 2014 byl jedním z komandantů tzv. Euromajdanu,[8] koordinoval dobrovolnické jednotky obrany účastníků protestů.[9] Po vítězství Euromajdanu a svržení prezidenta Viktora Janukovyče byl jmenován tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Andriy Parubiy na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Ukraine's new government: Who's who. The Telegraph [online]. 2014-02-27. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d Parubij Andrej [online]. LIGABiznesInform. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  3. ↑ UMLAND, Andreas; ŠECHOVCOV, Anton. Ultraright Party Politics in Post-Soviet Ukraine and the Puzzle of the Electoral Marginalism of Ukrainian Ultranationalists in 1994–2009. S. 41. Russian Politics and Law [online]. September–October 2013. Roč. 51, čís. 5, s. 41. Dostupné online. (rusky) 
  4. ↑ WILLIAMS, Daniel. Kiev Protesters Look Beyond Vote. Washington Post [online]. 2004-12-05. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Parubiy asks European Parliament to reconsider its decision on Bandera. Kyiv Post [online]. 2010-02-26. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ PARUBIJ, Andrij. Ja vyjšov z "Našoi Ukrainy" [online]. Ukrajinska pravda, 2012-02-03. Blog. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  7. ↑ Spisok deputativ novoj Verchovnoj rady. Ukrajinska pravda [online]. 2012-11-11. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  8. ↑ Parubij snova stal komendantom na Evromajdaně. Newsline [online]. 2014-01-13 [cit. 2014-03-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-10-21. (rusky) 
  9. ↑ KARMANAU, Yuras. Radicals a wild card in Ukraine's protests. Yahoo News [online]. 2014-02-02. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy