Anarchie, stát a utopie
přebal prvního vydání
Autor	Robert Nozick
Původní název	Anarchy, State, and Utopia
Země	Spojené státy americké
Jazyk	angličtina
Žánr	filozofická literatura
Ocenění	Národní knižní cena (1975)
Vydavatel	Basic Books
Datum vydání	1974
Počet stran	334
ISBN	978-0-465-09720-3
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Anarchie, stát a utopie je kniha z roku 1974 amerického politického filozofa Roberta Nozicka. V roce 1975 vyhrála americkou národní knižní cenu v kategorii filozofie a náboženství,^[1], byla přeložena do 11 jazyků, a vyhlášena jednou ze „100 nejvlivnějších knih od války“ (1945-1995) britským časopisem Times Literary Supplement ^[2]

V opozici proti Teorii spravedlnosti (1971) Johna Rawlse, a v rámci debaty s Michaelem Walzerem, Nozick argumentuje ve prospěch minimálního státu, „omezeného na úzké funkce ochrany proti krádeži, podvodům, násilí, na zajištění vymáhání smlouvy atd. “ Když stát přebírá více odpovědností než tyto, tvrdí Nozick, porušuje něčí práva. Na podporu myšlenky minimálního státu předkládá Nozick argument, který ilustruje, jak minimální stav vzniká přirozeně z anarchie a proč je neoprávněné jakékoli rozšíření státní moci za tento minimální práh.

Klíčovou součástí knihy je Nozickova teorie oprávnění (Entitlement theory), která pohlíží na lidi jako na vlastníky sebe sama a ospravedlňuje transfery zboží, peněz či jiných statků jen za podmínky souhlasu jejich vlastníků. Je ovlivněna díly Johna Locka, Immanuela Kanta a Friedricha Hayeka.^[3]

Kniha také obsahuje obranu minarchismu proti extrémnějším názorům, jako je anarchokapitalismus (ve kterém neexistuje žádný stát a jednotlivci musí uzavřít smlouvy se soukromými společnostmi o všech službách). Nozick tvrdí, že anarchokapitalismus by se nevyhnutelně proměnil v minarchistický stát, aniž by porušil některý z principů neagrese, a to kvůli případnému vzniku jediné lokálně dominantní (soukromé) obranné a soudní agentury, se kterou spolupracovat je v zájmu každého, protože jiné agentury nejsou schopny efektivně konkurovat výhodám agentury s většinovým pokrytím. Proto, i když je anarchokapitalistická teorie správná, vede k jediné, třebaže soukromé, agentuře, která je sama o sobě de facto „státem“. Anarchokapitalismus tedy může existovat pouze po omezenou dobu, než se objeví minimální stát.

Předmluva Anarchie, státu a utopie obsahuje pasáž o „obvyklém způsobu prezentace filosofické práce“ - o její prezentaci, jako by to které filozofické dílo mělo být naprosto konečným řešením té které problematiky. Nozick věří, že filozofové jsou ve skutečnosti skromnější a že si jsou vědomi slabostí svých děl. Přesto přetrvává jakási filozofická snaha „stlačit a přesunout věci tak, aby se vešly do určitého očekávaného prostoru“. Boule a problémy takového prostoru jsou maskovány nebo je příčina boule odsunuta tak, aby zůstala bez povšimnutí. Pak „Rychle zjistíte úhel, ze kterého se zdá, že všechno zapadá, a pořídíte snímek dřív, než se problém projeví i zde.“ Po návratu z temné komory, „zbývá zveřejnit fotografii jako zachycení toho, jak věci jsou, a konstatovat, že do jiného tvaru zapadnout nemohou.“ Jak se tedy práce Nozicka liší od této formy činnosti? Dle Nozickova vyjádření „věří tomu, že co říká, je správně“, ale nemaskuje boule: „pochybnosti a obavy a nejistoty, ale i domněnky, úvahy a argumenty.“

V kapitole 4 Nozick řeší dvě teorie trestu: zastrašující a retributivní. Abychom je mohli porovnat, musíme vzít v úvahu, jaké je rozhodnutí, kterému čelí potenciální přestupce. Jeho rozhodnutí může být určeno podle vzorce:

${\displaystyle G\cdot (1-p)-(C+D+E)\cdot p}$

Kde G jsou přínosy z porušení práv oběti, p je pravděpodobnost, že bude chycen, a (C + D + E) jsou náklady, kterým by pachatel čelil, pokud by byl chycen. Konkrétně, C je plná náhrada škody oběti, D jsou všechny emoční náklady, kterým by pachatel čelil, pokud by byl chycen (zatčení, postavením před soud, vězněním a podobně) a E jsou finanční náklady na pátrání, zadržení a soud, které mu budou též předloženy k úhradě.

Pokud je výsledek této rovnice kladný, potenciální pachatel bude mít motivaci porušovat práva potenciální oběti.

Zde přicházejí do hry dvě teorie. V rámci retributivního soudního rámce by měly být na přestupce uvaleny dodatečné náklady R, které jsou úměrné způsobené škodě (nebo škodě, které měla či mohla být způsobena).

Konkrétně ${\displaystyle R=r\cdot H}$, kde r je míra odpovědnosti, kterou má pachatel. Platí, že ${\displaystyle 0\leq r\leq 1}$ .

Proto by následky, kterým by potenciální přestupce nyní čelil, byly následující:

${\displaystyle G\cdot (1-p)-(C+D+E+R)\cdot p}$

Ale to stále neodradí všechny potenciální přestupce. Rovnice by byla kladná, pokud je G (možný zisk) dostatečně vysoká, a co je důležitější, pokud je p (pravděpodobnost dopadení) nízká. To znamená, že pokud je velmi nepravděpodobné, že vás chytí, můžete se dosti rozumně rozhodnout, že zločin spácháte, i když budete muset čelit novým, zvýšeným, nákladům R. Proto retributivní teorie spravedlnosti nezabrání některým selhání odstrašení.

Na druhé straně teorie zastrašování („trest za zločin by měl být minimální nezbytný k tomu, aby byl pachatel odrazen od páchání“) neposkytuje dostatečné vodítko ohledně toho, kam, jak, a do jaké míry se má odstrašení zaměřit. Má-li být zamezeno každému možnému porušení práv, „bude sankce stanovena nepřijatelně vysokou“. Problém je v tom, že přestupce může být potrestán mnohem více, než by bylo adekvátní ke škodě, kterou způsobil (nebo hodlal, či mohl způsobit) za účelem odrazení ostatních lidí .

Podle Nozicka by utilitární reakcí na poslední problém bylo zvyšovat trest až do okamžiku, kdy by bylo trestem vytvořeno více neštěstí, než od kolika budou uchráněni ti, kteří se v důsledku dalšího trestu (a z něj vyplývajícího odstrašení) nestanou oběťmi. Ale to vyvolává další problém: mělo by štěstí oběti při výpočtu mít větší váhu než štěstí zločince? Pokud ano, kolik?

Nozick tak dospívá k závěru, že retiributivní princip je lepší z důvodu jednoduchosti.

Stejně tak podle retributivní teorie tvrdí, že sebeobrana je přijatelná a možná, i když oběť používá více síly, než bylo použito k útoku. Navrhuje, aby maximální množství síly, které může napadená oběť použít, bylo:

${\displaystyle f(H)+r\cdot H~~~~~(kde~~f(H)\geq H)}$

V tomto případě je H újma, kterou si oběť (případně někdo, kdo oběti přijde na pomoc) myslí, že pachatel oběti způsobí. Pokud však použije více síly než f (H), musí se tato dodatečná síla odečíst od trestu, který pachatel obdrží.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Anarchie, stát a utopie na Wikimedia Commons