V době panování amorejských císařů byly ukončeny náboženské dogmatické spory ohledně uctívání ikon, jež delší dobu působily neblahým způsobem na byzantskou vnitropolitickou situaci[zdroj?] a které byly nakonec vyřešeny ve prospěch ikonodulie (uctívání obrazů).[1] V Byzanci začalo v této době docházet k sociálním změnám, jejichž důsledkem započala koncentrace velkého pozemkového majetku v rukou jednoho vlastníka[zdroj?]. Začala se tak vytvářet vedle byrokratického aparátu druhá stále mocnější složka společnosti a tou byli byzantští feudálové neboli dynatoi - mocní. Již během vlády prvního amorijského císaři ale Byzanc utrpěla několik ztrát. Arabové se roku 826 zmocnili Kréty a o rok později padla i Sicílie. Zároveň také došlo k prvnímu vážnější konfliktu se západní církví a to mezi patriarchouFotiem a papežemMikulášem I. To vedlo nejen k ochladnutí vztahů mezi Konstantinopolí a Římem, ale též k značné rivalitě. Během vlády posledního císaře Michaela byli také mimo jiné vysláni soluňští bratři Konstantin a Metoděj na misii do Velkomoravské říše. Konec dynastie nastal zavražděním císaře Michaela a nástupem Basilea I. z makedonské dynastie.[2]
