SvatýAlois Gonzaga (9. března1568 – 21. června1591), někdy též Alois z Gonzagy, italsky Luigi Gonzaga, anglicky Aloysius Gonzaga, francouzsky Louis de Gonzague, německy Aloysius von Gonzaga, byl členem jezuitského řádu, patron mládeže, uctíván jako přímluvce proti moru a očním chorobám.
Život
Narodil se roku 1568 do rodiny hraběte z Castiglione delle Stivere Ferdinanda I. (jinak Ferrante I.) z Gonzagy na rodinném zámku v Castiglione u Mantovy. Jméno rodiny Gonzaga pochází z názvu vesnice a hradu Gonzaga, který leží na půli cesty mezi Mantovou a Reggio nell´Emilia. První zmínky pocházejí ze 12. století. Rod, jehož původ je neznámý, se etabloval mezi šlechtu a začal rozšiřovat svůj majetek. Natolik zesílil, že od roku 1328, vládl Mantově až do 18. století, kdy zemřel poslední vévoda.
Od začátku 16. století za Federiga II. rod zažíval politický a společenský vzestup. Federigo II. dostal roku 1530 titul vévody mantovského, přizval si výtvarné umělce, jako byli Tizian, Leonardo da Vinci, Raffael Santi či hudebníka Monteverdiho a zaměstnával je nejrůznějšími zakázkami.
Otec Aloise Gonzagy chtěl ze svého prvorozeného syna mít válečníka, ale matka jej vedla ke zbožnosti. Alois byl časně poslán na výchovu k vévodským dvorům ve Florencii a Mantově a na královský dvůr do Madridu, kde byl pážetem prince Diega, syna krále Filipa II.. Již ve Florencii ve věku deseti let složil slib věčné čistoty. Na jeho duchovní obrat zapůsobil milánský arcibiskup sv. Karel Boromejský, který mu udělil první svaté přijímání.
Po návratu z ciziny do Mantovy se Alois jako prvorozený syn vzudal svých dědických nároků a přenechal je bratru Rudolfovi. Alois si předsevzal, že bude sloužit Bohu a vstoupí do jezuitského řádu. Otec Ferdinand se mu v tom snažil zabránit, ale Alois neustoupil. Poté otec svolil a napsal do Říma generálovi řádu jezuitů, Klaudiu Acquavivovi: „Protože jsem v minulosti měl za to, že bude vhodné zdržet dovolení donu Aloisovi, mému synu, aby vstoupil do tohoto svatého řádu, z obavy před nestálostí a pro jeho mladý věk, nyní se mi zdá, že mohu ujistit, že ho náš Pán povolal, nejenom že si netroufám mu klást překážky a dále odkládat dovolení, ale naopak abych mu vyhověl s velmi klidným duchem a útěchou, posílám jej Vaší nejdůstojnější Paternitě jako otci, který mu bude užitečnější než já.“
Mohl se svobodně vydat do Říma, kde se zastavil u svého příbuzného, jeruzalémského patriarchy Scipiona Gonzagy, který proslul přátelstvím s Torquatem Tassem, rovněž se sv. Filipem Nerim a Karlem Boromejským.
Alois v sedmnácti letech v Římě vstoupil do semináře Tovaryšstva Ježíšova při kostele Sant'Andrea al Quirinale. Duchovně vedl Aloise Gonzagu věhlasný Robert Bellarmino, který byl prohlášen za svatého roku 1930. Po dvou letech Alois u jezuitů složil věčné sliby a věnoval se teologickým studiím a péči o těžce nemocné. Na studiích byl jeho spolužákem pozdější kardinál František kníže Dietrichstein.
Smrt
Roku 1590 byl zázračně vyrozuměn, že nebude žít dlouho. Zakrátko v Římě vypukl mor a jezuité otevřeli špitál, kde Alois Gonzaga začal pomáhat nakaženým. Sám se při práci nakazil. V nemoci se o něj staral sv. Robert Bellarmino, který později dosvědčil jeho svatost. Posledním dopisem matce vyjadřuje své rozpoložení a očekávání smrti těmito slovy: „Přiznávám se Vám, že jsem pomaten a zcela ztracen při pomyšlení na Boží dobrotu – bezbřehé a záhadné moře, která mne po tak krátkém a nenamáhavém životě volá ke klidu.“ Dne 21. června 1591 zemřel.
Svatořečení, kult
Kult Aloise Gonzagy se šířil po celé Itálii, roku 1605 jej papež Pavel V.beatifikoval. Roku 1726 byl svatořečen papežem Benediktem XIII. Sv. Alois Gonzaga se připojil k dalším světcům, kteří zemřeli záhy a stali se patrony mládeže, jezuitům sv. Stanislavu Kostkovi (1550-1568) a sv. Janu Berchmansovi (1599-1621). Roku 1729 byl jmenován patronem všech studentů. Svědectvím o úctě k sv. Aloisy Gonzagovi mezi studenty je např. píseň O vago giglio (Ty útlá lilie), která byla zpívána v českém římském semináři Bohemika. Při každé činnosti byl velmi trpělivý, jeho trpělivost byla pak dávána za vzor ostatním křesťanům.
Zobrazování sv. Aloise Gonzagy
Nejčastěji je zobrazen jako bezvousý mladík s krásnou tváří a krátce střiženými vlasy, bez pokrývky hlavy, oblečený v černé sutaně s bílou rochetou člena jezuitského řádu. Jeho atributy jsou lebka, krucifix a lilie. Jako člen šlechtického rodu může být oděn do knížecího šatu. Mladistvá fyziognomie je odvozena od autentického portrétu z 16. století, který je uložen ve vídeňském Kunsthistorisches Museum.
Scény se sv. Aloisem Gonzagou se vážou k několika životním momentům: první přijímání z rukou Karla Boromejského, zřeknutí se dědictví, odchod z domu a věčné sliby Aloise Gonzagy, Apoteóza (Nanebevzetí).
Alois z Gonzagy ve významných uměleckých dílech
Obrazy
Tiepoloː Apoteóza sv. Aloise Gonzagy
El Greco (1586), Zobrazený student má obdobné rysy jako Alois Gonzaga, ale v identifikaci se historikové umění rozcházejí.
Giovanni Francesco Barbieri zv. Guercino (cca 1650), Povolání svatého Aloise Gonzagy: Ležící koruna poblíž Aloisových nohou vyjadřuje jeho zřeknutí se majetku. Ke sv. Aloisovi se snáší anděl s věncem. Kolem světce jsou umístěny i další atributy: kříž na oltáři, na který ukazuje anděl, a ležící lilie.
Pierre Legros, Oltářní deska s plně plastickou postavou sv. Aloise Gonzagy na oblaku, nesenou do nebe anděly tesanými v reliéfu (1698-99):bílý mramorový oltář světce v kostele sv. Ignáce v Římě vznikl před svatořečením Aloise Gonzagy.
Karel Josef Hiernle, Stojící socha sv. Aloise z Gonzagy s krucifixem v náručí; bílý mramor, Praha (1737), nika na podestě schodiště Klementina mezi 1. a 2. patrem.
Odkazy
Literatura
SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN80-7192-304-4.
Cepari Virgilius, De vita B. Aloysii Gonzagae Societate Iesu, Colonia Agrippinae 1627. (latinsky)
