Alfvénovy vlny jsou anizotropní magnetoakustické vlny (magnetozvukové vlny)^[1], pojmenované po Hannesi Alfvénovi. Šíří se ionizovaném prostředí (plazmatu) za přítomnosti magnetického pole.

Alfvénovy vlny jsou analogií zvukových vln. Zvuk se ale plazmatem šíří mnohem komplikovaněji než v běžném prostředí.Vlna se šíří anizotropně, a to ve třech vlnoplochách (rychlé, pomalé a Alfvénově). Dochází k přelévání energie vibrujících iontů mezi kinetickou energií částic, tlakovou energií látky (chaotickou složkou) a energií magnetického pole.

Dají se přirovnat k práskání bičem na Zemi. Ostrý zvuk, který slyšíme, je výsledek energie, která je přenášena rychle se pohybující špičkou biče ve vzduchu. Stejný proces funguje i u Alfvenových vln, které "praskají" v koróně Slunce.^[2]

Rychle se pohybující Alfvenovy vlny proudí podél magnetických silokřivek (příčných strun) a vynášejí energii v podobě zvukových vln z povrchu Slunce až vysoko do koróny.

Při Alfvénově vlně dochází k příčnému rozvlnění magnetických silokřivek a k přenosu energie zvukové vlny podél silokřivek tzv. Alfvénovou rychlostí

${\displaystyle v_{A}={\frac {B}{\sqrt {\mu _{0}\rho }}}}$

kde B je magnetická indukce, ρ hustota plazmatu a μ permeabilita. V izotropním a homogenním materiálu jde o jediné číslo, v komplikovanějších materiálech o tenzor (matici) koeficientů.

Alfvénovy vlny byly roce 1971 prokázány ve slunečním větru a tím pádem byla předložena teorie ohřívání koróny energií z rozpadu akustických vln vystupujících z nitra Slunce.^[3]

V roce 2007 tým vědců Hinode, který vedl Bart De Pontieu (Lockheed-Martin), našel důkaz, že více Alfvenových vln přichází z chromosféry. Tyto Alfvenovy vlny nejsou exportovány jety ale spíše turbulentním pohybem uvnitř samotné chromosféry. Cirtain tvrdí: „Pokud spojíme všechny Alfvenovy vlny dohromady, ty z chromosféry plus ty z rentgenových jetů, tak to může být dost, aby se vyřešila záhada ohřevu koróny.“^[2]

• Plazmová kosmologie

• Článek Vědci objevili unikající vlny v sluneční koroně na serveru Ideje.cz.