Alfa a omega, ΑΩ či αω je první a poslední písmeno klasické (jónské) řecké abecedy. Mohou tak znamenat počátek a konec, první a poslední, případně i celek nějakého děje nebo celku, podobně jako české „od A do Zet“.
V pozdním starověku se písmena abecedy – z nichž lze sestavit všechna slova – někdy pokládala za jakési prvky světa a výraz „alfa a omega“ tak mohl znamenat počátek i konec, případně celek vesmíru. V židovské rabínské literatuře se podobně užívají písmena alefא a tavת a výraz „plnit Zákon od alef po tav“ znamenal plnit celý Zákon.[1]
V podobném významu používá výraz alfa a omega biblická kniha Zjevení Janova (Apokalypsa):
„
Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí.
“
— Zj 1,8
Výraz se pak ještě opakuje ve 21. a 22. kapitole,[2] kde jej o sobě říká Ježíš Kristus. Obrat „první a poslední“, což je citát z knihy Izajáš,[3] se kromě toho opakuje ještě několikrát.
Spojení „První a poslední“ používá jako Boží titul také korán (Súra 57,3).[4]
V historii
Symbol AΩ se pak velmi často vyskytuje ve starokřesťanském umění, na náhrobcích a reliéfech, často jako součást Kristova monogramu PX. V této podobě pak od doby císaře Konstantina (+337) nosily také římské legie na svých standartách (labarum). Objevuje se pak porůznu v křesťanské ikonografii, zejména na mozaikách a freskách.
Výraz „alfa a omega“ se pak stal poměrně běžnou metaforou pro celek nějakého děje, pro „první a poslední“. Objevuje se i v literatuře, jako název hudebních alb, filmů a podobně.
