Alexej Nikolajevič Kosygin
Kosygin při návštěvě Toulouse v roce 1966
5. předseda Rady ministrů SSSR
Ve funkci: 14. října 1964 – 23. října 1980
Předchůdce	Nikita Sergejevič Chruščov
Nástupce	Nikolaj Alexandrovič Tichonov
8. předseda Rady lidových komisařů RSFSR
Ve funkci: 23. června 1943 – 23. března 1946
Předchůdce	Ivan Sergejevič Chochlov
Nástupce	Michail Ivanovič Rodionov (jako předseda Rady ministrů RSFSR)
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Sovětského svazu (od 1927)
Narození	8.jul. / 21. února 1904greg. Petrohrad, Ruské impérium
Úmrtí	18. prosince 1980 (ve věku 76 let) Moskva, Sovětský svaz
Místo pohřbení	Hřbitov u Kremelské zdi
Děti	Ljudmila Aleksejevna Gvišiani
Příbuzní	Alexei Gvishiani (vnuk)
Alma mater	Saint Petersburg State University of Technology and Design
Profese	politik a inženýr
Ocenění	Leninův řád (1939) Řád rudého praporu (1943) Leninův řád (1944) Leninův řád (1954) Leninův řád (1964) … více na Wikidatech
Commons	Alexei Kosygin
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexej Nikolajevič Kosygin (rusky Алексей Николаевич Косыгин, 8. února^jul./ 21. února 1904^greg. Petrohrad – 18. prosince 1980, Moskva) byl sovětský politik, funkcionář Komunistické strany Sovětského svazu. Byl členem ÚV KSSS (1939–1980), kandidátem politbyra (1946–1948, 1952–1953, 1957–1960), členem politbyra (1948–1952, 1960–1980). V letech 1964 až 1980 byl předsedou Rady ministrů Sovětského svazu, tj. vlády SSSR.

Během čistek kolem roku 1937 prodělal závratnou kariéru. Od roku 1935 pracoval v textilních závodech v Leningradské oblasti. Od roku 1939 byl členem sovětského kabinetu (rada lidových komisařů SSSR, RLK) jako lidový komisař textilního průmyslu (1939–1940).

Svým kariérním vzestupem v leningradské oblasti byl spojen se stranickou klikou A. A. Ždanova, tak jako N. A. Vozněsenskij, A. A. Kuzněcov a další. Toto politické seskupení v letech 1939–1949 zaujalo důležité místo v sovětské mocenské hierarchii a aktivně vstupovala do mocenských bojů v Kremlu. Kosygin se stal Stalinovým favoritem a specialistou na lehký a spotřební průmysl, státní finance a plánování.

Během pozdního stalinismu působil v řadě klíčových funkcí. Vykonával funkci náměstka předsedy rady lidových komisařů (RLK) SSSR (1940–1953), předsedy RLK RSFSR (1943–1946), ministra financí (1948) a vedl různá specializovaná byra resortních ministrů v Radě ministrů SSSR.

Zásadním zlomem v jeho kariéře byla Ždanovova smrt v roce 1948, leningradská aféra (1949–1950) a vzestup kliky kolem Gregorije Malenkova a Lavrentije Beriji. Tehdy částečně ztratil Stalinovu důvěru a jeho život visel na vlásku. Sám si nebyl jistý svým dalším setrváním ve vrcholné politice a vůbec na svobodě.

Na XIX. sjezdu KSSS v říjnu 1952 se jeho politický pád projevil ztrátou členství v novém politbyru (prezidiu ÚV). Po Stalinově smrti, když došlo k dělení moci mezi jeho pohrobky, byl Kosygin opominut úplně a přestal být i kandidátem předsednictva ÚV.

V prvních letech po Stalinově smrti 1953–1957 se propadl na žebříčku, i když znovu byl jmenován náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR a později se spolupodílel na vytváření plánů rozvoje ekonomiky. Cestu do předsednictva mu otevřely dramatické zvraty ve vztazích uvnitř předsednictva ÚV KSSS – pád starých členů politbyra Molotova, Kaganoviče, Malenkova, oslabení pozic mladých technokratů M. G. Pervuchina, a M. Z. Saburova v roce 1957.

Chruščov, který upevňoval své pozice ve vládním kabinetu, se potřeboval opřít o zkušené ekonomy a znalce sovětského hospodářství. Jedním z nich se stal i Kosygin. Postupně vystoupal na post prvního náměstka předsedy Rady ministrů – tedy přímo Chruščova. Vzhledem k tomu, že se Chruščov zabýval zejména řízením zahraniční politiky a stranického aparátu, na ekonomiku (mimo experimenty v zemědělství) mu příliš času nezbývalo. Kosygin tak začal fakticky plnit úlohu předsedy vlády.

Když byl v říjnu 1964 Chruščov stranickou oligarchií svržen, Kosygin byl jmenován předsedou Rady ministrů oficiálně. V zemi se vytvořilo kolektivní vedení, v jehož čele stanul triumvirát Brežněva, Kosygina a Nikolaje Podgorného, doplněný Michailem Suslovem, A. Šeljepinem a dalšími členy politbyra. Zpočátku se zdálo, že Kosygin nahradí nevýrazného Brežněva, ale opak se stal realitou.

V prvních letech působení v úřadu vystupoval aktivně a předkládal řadu návrhů na reformu ekonomiky. Hlavní slovo si také přisvojil v otázkách zahraniční politiky. Nenalezl však podporu ani u sovětské technokracie či regionech a už vůbec ne uvnitř stranického aparátu ÚV. Konzervativní postoj Brežněva a jeho politbyra však hlubším a systémovým změnám zabránil. Stal se tak pouhým vykonavatelem stranických rozhodnutí a jeho význam pozvolna upadal.

Ještě během řešení krize v ČSSR v období pražského jara vystupoval s Brežněvem jako rovnocenný partner. Proslulou se stala jeho neformální návštěva Československa spojená s ozdravným pobytem v Karlových Varech. Jeho postoj k československým reformám však nebyl oproštěn od sovětských dogmat, a proto vystupoval proti dubčekovské politice, i když se v Kremlu řadil mezi umírněné a odpůrce unáhleného vojenského řešení. Nakonec on i váhavý Brežněv byli přesvědčeni jestřáby a dali souhlas k vojenskému zásahu.

Kolektivní vedení však brzy vzalo za své. Stále více se ocital pod palbou stranických aparátčíků. Brežněv se všemožně snažil oslabovat jeho úlohu, i když k samotnému odvolání se dlouho neodhodlal. V sedmdesátých letech se zhoršoval Kosyginův zdravotní stav a přišel o zásadní vliv na sovětskou politiku. Stagnaci ekonomiky již nemohl ovlivnit.

Krátce před smrtí byl v tichosti zbaven svého úřadu i členství v politbyru. Jeho nástupcem se stal Brežněvův chráněnec Nikolaj Alexandrovič Tichonov. Teprve smrt mu přinesla větší publicitu – byl slavnostně pohřben vedle Leninova mauzolea u Kremelské zdi. Takovéto pocty se dostalo jen několika desítkám sovětských státníků.

• Hrdina socialistické práce – 20. února 1964 a 20. února 1974
• Leninův řád – 7. dubna 1939, 22. února 1944, 20. února 1954, 20. února 1964, 20. února 1974 a 2. prosince 1974
• Řád Říjnové revoluce – 20. února 1979
• Řád rudého praporu – 7. března 1943

• Řád Klementa Gottwalda (Československo) – 21. února 1979^[1]
• Řád Bílého lva I. třídy (Československo) – 1970
• velkokříž Řádu peruánského slunce (Peru)^[2]
• Řád za zásluhy Polské republiky (Polsko)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexej Nikolajevič Kosygin na Wikimedia Commons
• Osoba Alexej Kosygin ve Wikicitátech
• Já nejsem politik, já jsem inženýr pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje množství podrobných informací o životě Alexeje Kosygina, o jeho působení na sovětskou i mezinárodní politiku.