Alexandr Nikolajevič Lodygin
Narození	18. října 1847 Stěňšino
Úmrtí	16. března 1923 (ve věku 75 let) Brooklyn
Národnost	ruská
Alma mater	Voroněžský kadetský sbor (1859–1865) Aleksevská vojenská škola Petrohradský státní technologický institut
Povolání	vynálezce, inženýr a podnikatel
Ocenění	Řád sv. Stanislava 3. třídy Lomonosovova cena
Choť	Alma Schmidtová
Děti	Věra Agnes
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexander Nikolajevič Lodygin (rusky Александр Николаевич Лодыгин; 18. října 1847, Stěňšino, Tambovská gubernie – 16. března 1923, Brooklyn, New York)^[1] byl ruský elektrotechnik, jeden z vynálezců žárovky. Pracoval střídavě v Rusku a USA. Je rovněž autorem vynálezů, které byly realizovány mnoho let po jeho smrti.

Narodil se 18. října 1847 ve Stěňšinu v Tambovské gubernii, dědičné vesnici zchudlé starobylé šlechty Lodyginů. Mezi předky tohoto rodu patřil Andrej Kobyla, společný prapředek s dynastií Romanovců. Původ ho předurčoval ke kariéře ve vojenské službě. Podle tradice svých předků vstoupil do armády, studoval v tambovském a voroněžském kadetním sboru, sloužil jako kadet u 71. Belevského pluku a absolvoval Kadetskou školu pěchoty v Moskvě. Jako student byl v Tambově hodnocen jako „laskavý, citlivý, pilný“.^[2] Během studií ho přitahovala technika a fyzika. Ke zděšení příbuzných a přátel ukončil službu v armádě a jako prostý dělník ve zbrojovce v Tule si začal šetřit na civilní studia v Petrohradě. Zde pracoval jako zámečník v hutní továrně knížete Oldenburga, večer chodil na přednášky technologického institutu. V Petrohradě se seznámil se skupinou mladých Narodniků a myšlenky jejich hnutí ho nadchly. Sympatie s tímto hnutím později ovlivnily jeho osud.

Především byl ale zaujat myšlenkami na létající stroj s elektrickým pohonem. Své návrhy na zařízení, schopné vynést 2 000 liber a bombardovat nepřátelské území, předložil radě Ministerstva obrany a pochopil, že bylo uloženo do šuplíku. Odjel proto do Francie nabídnout svůj projekt jako zbraň proti Prusku. Zde získal povolení postavit svůj vynález ve zbrojovce v Le Creusot spolu s dotací 50 000 franků. Nadějný projekt ukončil vstup pruských vojsk do Paříže. Alexandr Lodygin se musel vrátit do vlasti.^[3]

V Petrohradě pokračoval v práci i studiu a pozornost upřel k vývoji elektrického osvětlení, které potřeboval do kokpitu létajícího stroje. Spolu s bratranci Ditrichsonovými prováděl pokusy s evakuací skleněných nádob pro vytvoření ideálního prostředí pro dlouhodobou činnost světlo produkující části.

Do konce roku 1872 vynálezce po stovkách experimentů s pomocí mechaniků bratranců Ditrichsonových našel způsob, jak vytvořit řídký vzduch v baňce, kde uhelné tyčinky mohly pod proudem svítit déle než hodiny. Výsledkem byl ruský patent  č. 1619 z 11. července 1874 na elektrickou lampu a Lomonosovova cena. Lampu ocenil i přední ruský elektrotechnik Moritz Hermann Jakobi. Světlo zajišťovaly tenké grafitové tyčinky, pod elektrickým proudem pomalu odhořívající v evakuovaném prostoru.^[4] Později získal patentovou ochranu v Rakousko-Uhersku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Francii, Velké Británii, Švédsku, Sasku a dokonce i v Indii a Austrálii. Spolu s Vasilijem Ditrichsonem založil společnost „Russian Electric Lighting Association Lodygin and Co. Lodyginovi se podařilo odladit stabilní zapojení velkého počtu světelných zdrojů do elektrického obvodu. Jeho lampy osvětlovaly Oděskou ulici v Petrohradě, sloužily v docích admirality, sloužily i při osvětlení nových křižníků, objednaných v USA.

Lodyginovy lampy získaly Grand prix na Světové elektrotechnické výstavě ve Vídni v roce 1883. V roce 1884 byl Lodygin vyznamenán Řádem svatého Stanislava III. stupně za lampy, které získaly Grand Prix na vídeňské výstavě. Policejní represe po atentátu na Alexandra II. zamířily pozornost vyšetřovacích orgánů i na Lodyginovy přátele z hnutí Narodniků. Došlo tak k vynucenému odchodu z Ruska. Ruská vláda zahájila jednání se zahraničními společnostmi o dlouhodobém projektu plynového osvětlení v ruských městech. To způsobilo další utvrzení o správnosti volby práce v zahraničí.

V cizině střídavě pracoval v Paříži a USA. Ve Franci vytvořil elektromobil, ve Spojených státech pracoval ve společnosti George Westinghouseho  s legendárním Srbem Nikolou Teslou. Zavedl provozy výroby ferroslitin, stál u počátku oboru obloukového svařování a elektrického ohřevu. Průběžně pracoval na vývoji potápěčského obleku, který v podstatě odpovídal soudobému.^[5]

V Paříži se oženil s německou novinářkou Almou Schmidtovou, která mu porodila dvě dcery.

Vyvinul mnoho typů žárovek s kovovými vlákny, jako první použil spirálu z wolframového drátu. Na tento typ získal US patent 575 002 Illuminant for Incandescent Lamps^[6]. Patent prodal společnosti General Electric, která zahájila její výrobu.

V roce 1907 se vrátil do Ruska. Přednášel na Petrohradském polytechnickém institutu a pracoval pro Ministerstvo železnic. Po roce 1917 pro nesouhlas s novou vládou opět a naposledy opustil Rusko. Nabídku Komise pro elektrifikaci Ruska odmítl ze zdravotních důvodů. Zemřel v Brooklynu v New Yorku 16. března 1923.

Po Alexandru Nikolajeviči Lodyginovi byl pojmenován kráter na odvrácené straně Měsíce.^[7]

V roce 1988 bylo v Tambově otevřeno Muzeum A. I. Lodygina.^[1][2]

• 347,164 Manufacture of Incandescents, 10.8.1886^[8]
• 494,149 Process of Manufacturing Filaments for Incandescent Lamps, 28. 3.1893^[9]
• 498,901 Incandescent Electric Lamp, 6.6.1893^[10]
• 575 002 Illuminant for Incandescent Lamps 12.1.1897^[6]
• 575,668 Illuminant for Incandescent Lamps, 19.1.1897^[11]

• Žárovka
• Joseph Swan
• Heinrich Göbel

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Nikolajevič Lodygin na Wikimedia Commons