Aglutinační jazyk používá pro vyjádření gramatických funkcí afixy (tj. předpony, přípony a vpony), které se přidávají ke kmeni. To je i rysem flektivních jazyků, ale na rozdíl od nich označuje jeden aglutinační afix právě jednu gramatickou funkci. Například v češtině (převážně flektivní jazyk) ve slově kozlů označuje přípona -ů současně množné číslo a 2. pád, přičemž sdružení dvou a více gramatických kategorií v jediném afixu je základní rys typu flekčního. V maďarštině (převážně aglutinační jazyk) ve slově szomszédokra („na sousedy“) přípona -k (-o- je epentetická samohlaska) označuje tedy pouze množné číslo a další přípona -ra označuje allativ, pád odpovídající české předložce „na“.
Žádný jazyk nemůže být nikdy jediného typu, sdružují se v něm vždy rysy typů různých, a tak i v jazycích, které se nepovažují za převážně aglutinační, můžeme najít aglutinační rysy. Např. v češtině jsou rysem aglutinačního typu předpony superlativu, třetího stupně, nej- a záporu ne-.
K základnímu typovému rysu - vyjádření jedné mluvnické kategorie právě jedním závislým morfémem - se pak pojí další typové rysy na úrovni morfologie, syntaxe i fonologie. Klasifikací jazykových typů a jejich rysů se zabývá jazyková typologie, jedna z disciplín srovnávací jazykovědy.
Aglutinační typ patří do typologické skupiny syntetických jazyků. Výraz „aglutinační“ pochází z latinského agglutinare, což znamená slepit.
Typově převážně aglutinační jsou některé jazyky ugrofinské, turkické, drávidské, korejština, japonština a další.
- Ukázka skládání morfémů ve svahilské větě Anamwona. („On ji vidí“):
| a-
|
na-
|
mw-
|
-ona
|
| 3. os. j. č. („on“)
|
přít. průb. čas
|
obj. 3. os. j. č. („ji“)
|
sloveso („vidět“)
|
- Ukázka skládání morfémů v korejské větě Kasidžiman… („Jde, ale…“):
| ka-
|
si-
|
-džiman
|
| kořen slova („jít“)
|
zdvořilostní vpona
|
spojovací sufix („ale“)
|
- Ukázka skládání morfémů ve finském slově taloissammekinko? („také v našich domech?“):
| talo-
|
i-
|
ssa-
|
mme-
|
-kin
|
-ko
|
| kořen slova („dům“)
|
množ. číslo
|
pád inessiv („v“)
|
přivlastňovací sufix („náš“)
|
částicový sufix se zvláštním významem („také“)
|
částicový sufix s tázacím významem („?“)
|
- Ukázka skládání morfémů v ajmarské větě Markajar sarasktwa… („Jdu do své vesnice“):
| marka
|
ja
|
r
|
sara
|
sk
|
t
|
wa
|
| kořen podstatného jména („vesnice“)
|
můj
|
allativ
|
kořen slovesa („jít“)
|
průběhový čas
|
1. osoba
|
fokus
|
Polysyntetické jazyky
Polysyntetické jazyky jsou podtypem aglutinačních. Vyznačují se vyšším koeficientem syntézy a zpravidla mají shodu slovesa s více argumenty (aktanty) a derivační morfologii měnící rekurzivně slovní druh.
Sloveso se v polysyntetických jazycích morfologicky shoduje zpravidla s podmětem nebo agensem a s dalším argumentem valenčního rámce. Podle konkrétního jazyka se druhý argument s morfologickou shodou vybírá podle hierarchie životnosti nebo určitosti.
Polysyntetické jazyky se dělí na afixální a kompozitní. V afixálních jazycích obsahuje každé slovo pouze jednu autosémantickou složku (např. v kečujštině). Kompozitní jazyky mohou obsahovat více autosémantických složek v rámci jednoho slova (např. v mohavštině). Příkladem kompozitní výstavby slova je inkorporace (např. v eskymo-aleutských jazycích). Afixální jazyky se vyvinuly z kompozitních.
Příkladem polysyntetického jazyka jsou eskymácko-aleutské jazyky, např. grónština či většina jazyků indiánských, např. nahuatl, lakotština, kečujština či ajmarština, aglutinační jazyky nepolysyntetické jsou například japonština, altajské jazyky jako turečtina a mongolština nebo jazyky ugrofinské, jako finština a maďarština.
Literatura
- Aleš Klégr, Petr Zima et al.: Světem jazyků. Str. 75 a 482. Albatros, Praha, 1989.
- Vladimír Skalička. Typ češtiny. Praha 1951.
Související články
Externí odkazy
