Narodil se v rodině poštovního expeditora v Horšovském Týně (německy Bischofteinitz, starším pravopisem Horšův Týn) Mathiase Waldmanna (1853–1907[2]) a matky Magdaleny, rozené Lippertové (1849). Pokřtěn byl Adolph Thomas Waldmann.[1] Od roku 1887 byla rodina policejně hlášena v Praze. Adolf Waldmann měl bratry Karla (1879), Gustava (1885) a Bohumila (1879).[3] V letech 1897 až 1900 navštěvoval německou státní reálku v Karlíně.
Byl ženatý s Annou Bartákovou (29. 12. 1892). Manželé Velhartičtí měli dcery Helenu (1912) a Karlu (1916).[4] Ve Světlé nad Sázavou se jim narodil syn, ten však zemřel v dětském věku.[5]
Od prosince 1913 žil s rodinou v Chlumu u Třeboně (německy Chlumetz bei Wittingau), kde byl jmenován vrchním poštmistrem.[4][6] Zde žil do roku 1931. V tomto období byl dvakrát zvolen starostou, poté náměstkem starosty. V roce 1931 odešel do Soběslavi, kde byl jmenován přednostou poštovního úřadu.[7]
Změna jména
Příjmení Waldmann si změnil na Velhartický v souladu s pseudonymem, který do té doby užíval, spolu s ním změnila příjmení i jeho manželka Anna a dcery Helena a Karla. Oficiálně došlo ke změně příjmení v roce 1919.[1] Pod jménem Adolf Velhartický však publikoval již od počátku své literární tvorby (epická báseň Ghisola vydaná 1902 nebo báseň Zvon zvoní otištěná v Moderní revue 1/1902,[8] viz též pozn. 1).
Vlivy na tvorbu
Roku 1910 získal nedostačující státní stipendium 300 K, přesto se mu podařilo odjet následujícího roku na stipendijní pobyt do Itálie, který ovlivnil jeho další tvorbu a obdiv k antice.[5] Jako inspirační vzor Adolfa Velhartického býval označován Julius Zeyer. On sám takový vliv odmítal.[5]
V listopadu 1931 byl hospitalizován v pražské nemocnici na Bulovce, kde mu byly diagnostikovány vadné ledviny.[5] Zemřel ve věku 50 let v nemocnici v Táboře, pochován byl v Českých Budějovicích.[p 2]
Dílo
Artuš Scheiner, il. k Velhartický: Romantické pověsti české, 1914
Od počáteční dekadentní poezie se brzy přiklonil k epické poezii. V próze ho zaujala především historická témata, ať již z období renesance nebo starověku.[7]
Próza
Povídky o milenkách (Královské Vinohrady, František Adámek, 1905 a Šolc a Šimáček, 1930 s ilustracemi Jana Kreutze)
Romantické pověsti středověké (zpracoval Adolf Velhartický, 12 barev. il. Artuš Scheiner, v Praze, Šolc a Šimáček, 1914)
Lásky rozkoš a muka (tři novely, Praha, F. Šimáček, 1917 a Šolc a Šimáček, 1921)
Věčné ohně (novely, Praha, Přerod, 1917 a Šolc a Šimáček, 1925)
Za lásku a za kříž (román z dob křižáckých válek, Praha, F. Šimáček, 1917)
Historie našich dnů. I, Pod jilmem (autor Anatole France, Praha, František Borový, 1925, vyšlo jako 1. svazek Spisů A. France)
Historie našich dnů. III, Ametystový prsten (autor Anatole France, Praha, František Borový, 1925, vyšlo jako 3. svazek Spisů A. France) dostupné online
Kniha přítelova (autor Anatole France, Praha, František Borový, 1935, vyšlo jako 24. svazek Spisů A. France)[p 3]
Odkazy
Poznámky
↑Z Říčan pocházela jeho budoucí manželka Anna Velhartická, které bylo v roce 1900, nástupu aspiranta Waldmanna do Říčan, osmnáct let. Otec Mathias (Matěj) Waldmann byl v Říčanech poštmistrem do roku 1907, kdy zde zemřel (viz Národní listy 8. 6. 1907 [1])
↑Lexikon české literatury... jmenovitě upozorňuje, že přesto, že zemřel v nemocnici v Táboře, bývá v literatuře tradováno jako místo úmrtí Praha. Dobový tisk (Český deník, Rozpravy Aventina) uvádí (též mylně), že zemřel v Soběslavi, kde žil a byl poštmistrem.
