Pocházel z rodiny staroutrakvistické, ovšem záhy konvertoval ke katolicismu. V mládí se mu dostalo podprůměrného vzdělání, ale to mu nezabránilo, aby dosáhl značných kariérních úspěchů, nejprve se uchytil na rudolfínském dvoře, kde se stal v roce 1606 nejvyšším štolmistrem, od roku 1608 vykonával funkci nejvyššího zemského sudího a v roce 1611 povýšil na nejvyššího zemského hofmistra.
Adam si vydobyl pověst smířlivého politika, „muže kompromisu“, což se projevilo jak při jednáních o Rudolfův majestát v roce 1609, tak v zjitřené době roku 1611 a důležitou zkouškou potom bylo období stavovského povstání 1618–1620, kdy se neúspěšně snažil najít společnou řeč mezi stavy a králem Ferdinandem II., načež po zvolení Fridricha Falckého za českého krále odešel do saského exilu.
Po návratu do Čech v roce 1621 se i Adam podílel na koupích konfiskovaných statků a znovu se stal hofmistrem. Zároveň také v některých případech vystupoval ve prospěch svých protestantských příbuzných. V roce 1627 dosáhl vrcholu kariéry v úřadu nejvyššího purkrabího. V roce 1628 získal do své správy třebíčské panství.[2]
Nikdy sice nezískal tak velkolepý majetek jako jeho známější příbuzný Albrecht z Valdštejna (1583–1634), ale vzhledem k tomu, že se mu majetek podařilo pro potomstvo zachovat, představovalo Adamovo dědictví důležitý základ pro rod do budoucna.
Adam z Valdštejna. Deník rudolfinského dvořana : Adam mladší z Valdštejna 1602-1633. Příprava vydání Marie Koldinská, Petr Maťa. Praha: Argo, 1997. ISBN80-7203-170-8.
