ALCO S-2 byl typ čtyřnápravové dieselelektrické posunovací lokomotivy, vyráběný americkou společností American Locomotive Company a její kanadskou pobočkou Montreal Locomotive Works. Mezi lety 1940 a 1950 bylo vyrobeno 1 502 kusů lokomotiv S-2, což z nich činí nejpočetnější typ dieselových lokomotiv Alco.[1] Počínaje rokem 1949 je ve výrobě postupně nahradil velmi podobný typ S-4, který byl usazen na jiném typu podvozků a udržel se ve výrobě až do začátku 60. let. Kromě 797 těchto lokomotiv bylo vyrobeno ještě 29 kusů vizuálně obdobného typu S-7 pro železniční společnost Canadian National.[1] Na základě lokomotiv S-2 také vznikl v roce 1941 typ RS-1,[2] který výrazně ovlivnil vývoj pozdějších amerických traťových lokomotiv.[3]
Popis
Lokomotiva S-2 měla klasické uspořádání amerických posunovacích lokomotiv s koncovým stanovištěm obsluhy v zadní části a jednou kapotou, pod kterou byl ukryt spalovací motor s generátorem.[4] Hmotnost lokomotiv se pohybovala kolem 104,3 tun, palivová nádrž o objemu 2 400 l byla umístěna pod stanovištěm obsluhy.[5] Alco S-2 měla uspořádání pojezdu Bo’Bo’ a byla usazena na dvou dvounápravových podvozcích vlastního typu Blunt.[6] U lokomotiv S-4 byly tyto nahrazeny standardizovanými podvozky AAR typu A, což také představovalo hlavní rozlišovací znak těchto dvou typů lokomotiv.[7]
Spalovací motor
Lokomotivu poháněl čtyřdobý vznětový řadový šestiválec Alco 539T, jehož zdvihový objem při vrtání válců 317,5 mm a zdvihu pístů 330 mm činil cca 156,9 l. Motor dodával jmenovitý výkon 750 kW při 740 ot./min.[8] Písmeno T v označení motoru znamenalo, že šlo o verzi přeplňovanou turbodmychadlem. S těmi mělo Alco zkušenosti již od roku 1936, kdy se s využitím licence k vynálezu Švýcara Alfreda Büchiho stalo první americkou společností, která turbodmychadlem vybavila lokomotivní motor (konkrétně šlo o typ 531T).[2][9] Souběžně s motory 539T byla vyráběna i nepřeplňovaná verze s označením 539 o výkonu 490 kW, ta poháněla posunovací lokomotivy S-1 (a později S-3 a S-10), které byly jinak strojům S-2, resp. S-4 a S-7 velmi podobné.[10] Motory řady 539 vycházely z výrobků firmy McIntosh & Seymour, kterou společnost Alco od roku 1929 vlastnila. Od předchozího typu 538 se odlišovaly upravenou olejovou vanou a uchycením tak, aby je bylo možné zapustit o několik desítek cm do rámu. Montáž motorů 538 na lokomotivní rám u předchozích posunovacích lokomotiv Alco totiž vyžadovala vysokou kapotu, zhoršující výhled obsluhy, zatímco konkurence nabízela lokomotivy s kapotou sníženou.[2]
Přenos výkonu
Alco S-4 na podvozcích AAR typu A
Podobně jako další lokomotivy Alco, i S-2 využívala elektrické komponenty dodávané společností General Electric.[11] Trakční generátor byl typu GT-553 a napájel čtveřici tlapových motorů GE-731.[12] Trakční motory mohly být v závislosti na situaci zapojeny sériově, sérioparalelně, nebo sérioparalelně se zeslabeným buzením. S výjimkou zpětného přechodu ze sérioparalelního na sériové řazení probíhala změna zapojení zcela automaticky.[13] Při standardním převodovém poměru 75:16 a průměru dvojkolí 1 016 mm byla maximální povolená rychlost lokomotivy 97 km/h, trvalá tažná síla 151 kN (v rychlosti 13 km/h) a maximální rozjezdová tažná síla 307 kN.[11]
Reference
↑ abWILSON, Jeff. Guide to North American diesel locomotives. 1. vyd. Waukesha, Wisconsin: Kalmbach Books, 2017. 303 s. Dostupné online. ISBN9781627004558. S. 112, 116.
↑ abcLAMB, J. Parker. Evolution of the American diesel locomotive. Bloomington, IN, USA: Indiana University Press, 2007. Dostupné online. ISBN9780253027986. Kap. 5. Developments beyond La Grange: a significant innovation.
↑ROSS, David. Encyklopedie lokomotiv a vlaků : chronologický přehled více než tisíce parních, termomotorových a elektrických lokomotiv a jednotek od roku 1825 až do současnosti. 1. české vyd. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství 544 s. Dostupné online. ISBN8073603136. S. 268.
_Green_Bay_and_Western_Railroad_Power_(27633372285).jpg)
.jpg)
