Žížaly jsou největší máloštětinatci a jsou, společně s pijavicemi, nejznámějšími kroužkovci. Klasické systémy je umístily do řádu Opisthopora, podle kladistického přístupu jsou řazeny do podřádu Lumbricina (řád Haplotaxida). Mezi žížaly patří 23 čeledí, jež obsahují více než 5000 známých druhů a další tisíce dosud nepopsaných.[1]
Žížaly mají tělo dělené na segmenty (kroužky) a na každém z nich jim rostou štětiny. Jejich zbarvení může být různorodé, od klasického růžového, přes hnědé, červené a šedivé, po zelené či dokonce modré. Měří od 10 mm do 3 metrů na délku, šířka dosahuje od 1 mm po 40 mm. Žijí v mnoha oblastech světa, tam kde je půda, voda a přiměřená teplota. Nacházejí se téměř výhradně v půdě a živí se širokou paletou organického materiálu, což bývá rostlinná hmota (například listy), prvoci, bakterie, houby, vířníci, hlístice a další mikroorganismy. Jejich trávicí systém probíhá skrz celý vnitřek těla, obklopený cévami jednoduchého oběhového systému. Dýchají tělním povrchem. Nervová soustava je gangliová. Svou tělní strukturu udržují hydroskeletem. Pohybují se pomocí svalových stahů. Jedná se o hermafrodity, každý jedinec má jak samčí tak samičí pohlavní orgány. Při páření si jedinci navzájem vyměňují spermie. Mladí jedinci se vyvíjejí v kokonech umístěných v půdě, kam dospělec uložil svá vajíčka a spermie partnera. Neprochází stádiem larvy a jeden kokon obsahuje 2 až 20 malých žížalek, jež se líhnou asi po třech týdnech.
Žížaly mají zásadní význam pro ekosystém většiny půd, jsou důležitými provzdušňovači a rozkladači. Spoluvytvářejí humus. Jsou hlavní nebo doplňkovou složkou potravy obrovské škály živočichů a hostiteli mnoha parazitů.
Výskyt
Žížaly jsou rozšířené na celém světě s výjimkou polárních a pouštních oblastí.
Většina z nich žije přímo v půdě. Při prudkém nebo dlouho trvajícím dešti žížaly vylézají na povrch půdy, aby se neudusily ve vodě zatékající do chodeb v půdě (dýchají celým povrchem těla).[2]
Význam
Žížaly mají značný význam pro ekosystém. Svojí činností vytvářejí v půdě malé kanálky, které provzdušňují půdu. Žížaly vstřebají za 24 hodin tolik potravy, kolik samy váží. Ve střevu žížal žije obrovské množství mikroorganismů, takže jejich výměšky mají daleko větší mikrobiální aktivitu než polykaná zemina. Tak vzniká humus vázaný na jíl – tedy právě to, co tvoří strukturní úrodnou půdu.
Už v roce 1871 přednesl Victor Hensen během shromáždění Společnosti německých přírodovědců a lékařů v Rostocku přednášku věnovanou užitečnosti žížal s názvem „Über die Beziehungen des Regenwurms zur Urbarmachung des Bodens“ (O vztahu žížal k zúrodňování půd), kde se mimo jiné zmiňuje o tom, že žížaly provrtávají půdu do hloubky více než jeden metr a jejich chodbičky slouží kořenům rostlin.
Výzkumu významu žížal při tvorbě humusu se dlouhodobě věnoval Charles Darwin. Dospěl k překvapivě vysokému číslu 2,5 kg metamorfovaného humusu na m² ročně.
Z jiných kontinentů jsou známy delší druhy. Australská žížala Megascolides australis dorůstá běžně metrové délky, dokáže se však při lezení roztáhnout na délku přes 3 m. Pravděpodobně nejdelší doloženou je africká žížala Microchaetus rappi. Běžně dorůstá délky necelých 1,5 m; v 30. letech 20. století byl však v Transvaalu nalezen jedinec dlouhý 6,7 m s hmotností přes 1,5 kg.[4]
V roce 1988 byl Barrie G. M. Jamiesonem popsán taxon Crassiclitellata jako součást revize systému máloštětinatců (Oligochaeta) a jeho řádu žížaly (Opisthopora). Pro Crassiclitellata je charakteristické silnostěnné clitellum složené z několika buněčných vrstev. Názor, že se jedná o autapomorfní znak taxonu Crassiclitellata, byl potvrzen pozdějšími molekulárně-genetickými studiemi, včetně Jamiesona et al. 2002[6] a Erséus et Källersjö 2004.[7]
Taková korelace mezi geografickým rozmístěním a genetickým původem, která trvá dodnes, je dána způsobem života Crassiclitellat a s tím spojenou omezenou schopností se šířit. Původní opaskovci byli kdysi obyvateli vody a pouze Crassiclitellata se vyvinula do formy přizpůsobené životu na souši.
Zatímco čeledi Lutodrilidae a Criodrilidae, nejbližší příbuzní suchozemských čeledí Lumbricidae a Hormogastridae, mají život ve vodě jako svou původní charakteristiku, zástupci čeledi Almidae se do vody vrátili sekundárně. K rozdělení na dvě hlavní větve došlo téměř před 200 Ma, což zhruba odpovídá oddělení Laurasie a Gondwany na pomezí triasu a jury.
↑PIŽL, Václav. Žížaly České republiky = Earthworms of the Czech Republic. 1. vyd. Uherské Hradiště: Přírodovědný klub v Uherském Hradišti, 2002. ISBN80-86485-04-8. S. 10, 41.
↑ Largest Earthworms in the World. graphs.net [online]. [cit. 2014-09-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-31.
ANDERSON, Frank E.; WILLIAMS, Bronwyn W.; HORN, Kevin M.; ERSÉUS, Christer; HALANYCH, Kenneth M.; SANTOS, Scott R.; JAMES, Samuel W. (2017): Phylogenomic analyses of Crassiclitellata support major Northern and Southern Hemisphere clades and a Pangaean origin for earthworms. BMC Evolutionary Biology 17, S. 123 Dostupné online
PIŽL, Václav. Žížaly České republiky = Earthworms of the Czech Republic. Uherské Hradiště: Přírodovědný klub v Uherském Hradišti, 2002. 154 s. Sborník Přírodovědného klubu v Uherském Hradišti, suppl. 9. ISBN80-86485-04-8.
PIŽL, Václav. Žížaly Vysočiny. [Jihlava]: Pobočka České společnosti ornitologické na Vysočině, 2017. 1 složený list (6 nečíslovaných stran).
