Čan Žuo-šuej (čínsky pchin-jinem Zhàn Ruòshuǐ, znaky 湛若水; 1466–1560) byl čínský úředník a neokonfuciánský filozof žijící a působící v mingské Číně. Silně ho ovlivnil Čchen Sien-čang, jehož byl nejvýznamnějším žákem. Své pojetí neokonfucianismu budoval kolem konceptu nebeského principu tchien-li, který ztotožňoval s původní vrozenou podstatou srdce/mysli sin. Za cíl zušlechťování člověka pak stanovil obnovení a uvědomění si této původní podstaty a dosažení vyváženosti a správnosti v mysli. Stav, kdy mysl při reagování na podněty dosáhne žádoucí vyváženosti a správnosti, popisoval jako „všudypřítomnou realizaci nebeského principu“.

Ovlivnil Wang Jang-minga, se kterým se přátelil a se kterým tvořil dvojici nejrespektovanějších a nejpopulárnějších filozofů své doby.

Původní jméno Čan Žuo-šueje bylo Čan Lu (čínsky pchin-jinem Zhàn Lù, znaky 湛露), kvůli tabu změněné na Čan Jü (čínsky pchin-jinem Zhàn Yǔ, znaky 湛雨) a později na Čan Žuo-šuej.^[2] Používal zdvořilostní jméno Min-ce (čínsky pchin-jinem Mínzé, znaky tradiční 民澤), později Jüan-ming (čínsky pchin-jinem Yuánmíng, znaky tradiční 元明) a literární pseudonym Kan-čchüan (čínsky pchin-jinem Gān​quán, znaky tradiční 甘泉; podle svého bydliště).^[2]

Čan Žuo-šuej pocházel z rodiny majetných statkářů (džentry) z okrsku Kan-čchüan v okresu Ceng-čcheng v provincii Kuang-tung, který se rozkládá severovýchodně od provinční metropole Kantonu.^[3] Narodil se roku 1466,^[4] v devíti letech mu zemřel otec. Studoval konfuciánské klasiky, místní školu navštěvoval od třinácti, o dva roky později dosáhl zápisu do okresní státní školy a po dalších šesti letech přešel do prefekturní školy.^[3] Přihlásil se k úřednickým zkouškám, jejich provinční stupeň složil v šestadvaceti letech, ale následujícího roku, 1493, neuspěl v metropolitních zkouškách v Pekingu. Po návratu domů stanul v čele rodiny, pečoval o matku a soustředil se na svůj intelektuální růst pod vedením Čchen Sien-čanga, konfuciánského filozofa celostátního významu, který žil relativně nedaleko, v okrese Sin-chuej jihozápadně od Kantonu.^[3] Čchen Sien-čang si Čana vážil, považoval ho ze svého nejpokročilejšího žáka a nástupce, který bude předávat jeho učení dále. Po smrti Čchen Sien-čanga (roku 1500) držel Čan Žuo-šuej tříletý smutek, jako by Čchen byl jeho otec. Roku 1504 se na naléhání matky vrátil k usilování o státní službu: nastoupil na vysoké učení Kuo-c’-ťien v Nankingu, aby se připravil na úřednické zkoušky^[5] a roku 1505 s vynikajícím výsledkem (šestý z 303 úspěšných kandidátů)^[6] složil metropolitní a palácové zkoušky a získal hodnost ťin-š’.^[1]

Po zkouškách nastoupil úřednickou kariéru v akademii Chan-lin, kde začal na pozici bakaláře (šu-ťi-š’), později postoupil na místo mladšího kompilátora (pien-siou).^[7] V Pekingu se přátelil s Wang Jang-mingem,^[1] se kterým ho spojovaly blízké názory na filozofii i přesvědčení, že pravý muž má více dbát o zušlechtění své mysli než o kariéru.^[8] Kromě práce v akademii dostával i dočasná pověření mimo ni: působil jako zkoušející u palácových zkoušek,^[6] v letech 1512–1514 vedl diplomatickou misi do Vietnamu. Začátkem roku 1515 mu zemřela matka, a proto opustil úřad kvůli smutku,^[5] a když se roku 1517 měl vrátit do služby, požádal o odklad kvůli nepevnému zdraví a depresím.^[4] Císař (Čeng-te) souhlasil, Čan Žuo-šuej se pak uchýlil na horu Si-čchiao (西樵山) v Kuang-tungu, kde vybudoval dům pro svou rodinu^{[pozn. 1]} a akademii pro výuku svých následovníků.^[4] Věnoval se zde promýšlení své filozofie, výuce a psaní.^[9] Na hoře Si-čchiao zůstal čtyři roky, do podzimu 1521, kdy byl – po nástupu nového císaře Ťia-ťinga – vyzván k návratu do státní služby.^[9]

Po návratu (začátkem roku 1522)^[6] zaujal své místo v akademii Chan-lin, roku 1524 povýšil na ředitele vysokého učení v Nankingu, vedlejším hlavním městě mingského státu.^[1] Roku 1525 císař vyzval učence k jasnému a přehlednému shrnutí konfuciánského učení a čínské historie, Čan reagoval sestavením Průvodce zkoumáním věcí (Ke-wu-tchung), průvodce „učením moudrých“ (šeng-süe) o 100 ťüanech, kterým doufal zastínit starší kompilaci Čchiou Ťüna (1421–1495).^[10] Roku 1529 byl přeložen na ministerstvo obřadů v Pekingu (na místo náměstka ministra), a od roku 1533 opět působil v Nankingu, kde postupně vykonával funkce ministra obřadů, ministra státní správy a ministra vojenství. Roku 1540 vydal knihu komentářů ke Knize obřadů, jejíž některé pasáže císař posoudil jako nepřímou kritiku své politiky ohledně obřadů a proto Čana odvolal ze státní služby.^[6]

Čan Žuo-šuej se vrátil domů do Ceng-čchengu a v následujících dvou desetiletích se zaměřil na studium konfuciánské filozofie, výuku a zakládání konfuciánských akademií, kterých v Kuang-tungu a dalších provinciích zřídil přinejmenším šestatřicet. Zemřel 16. května 1560.^[6]

Šest let studií pod vedením Čchen Sien-čchanga mělo na Čan Žuo-šueje hluboký vliv.^[6] Čchen Sien-čchang zdůrazňoval význam srdce/mysli (sin) a zaměřoval se na vnitřní sebezdokonalování pomocí meditace,^[6] přitom neodmítal studium z knih, nespoléhal však výhradně na ně při snaze o dosažení moudrosti.^[11] Od Čchena si Čan vzal snahu pro rovnováhu mezi objektivním a subjektivním při kultivaci poznání, vědomí důležitosti jednoty všech věcí a silný smysl pro nezávislost.^[6] Kladl důraz na [sebe]zušlechťování pomocí sebeovládání (chan-jang, 涵养), které zahrnovalo poznání principu skrze jeho „všudypřítomnou realizaci“ a skrze zkoumání věcí: jeho rozvíjení, rozšiřování a uplatňování při zušlechťování [sebe sama], uspořádání [rodiny], řízení [státu] a uklidňování [světa pod nebesy].^[12]

Vlastní myšlení Čan Žuo-šueje se soustředilo na koncept nebeského principu tchien-li, který ztotožňoval s původní vrozenou podstatou srdce/mysli, nenarušenou působením lidských tužeb.^[6] Nebeský princip tak viděl jako „mnohost v jednotě“ (理一分殊, li-i fen-šu), kdy princip působí v každém jednotlivci, přičemž každý jedinec žije jiným vyjádřením principu než ostatní. Nejvyšším projevem principu pak je intelektuální život založený na čtyřech morálních zásadách – soucitu, citu pro spravedlnost, ústupnosti a citu pro správné a špatné. Principu brání emoce a touhy, ale realizace principu, každodenní kultivace srdce/mysli pomůže smířit emoce s původní podstatou člověka, nebeským principem.^[7] Nápravou srdce/mysli jejím očištěním od nežádoucích nánosů tak člověk může obnovit svou původní autentickou přirozenost a tím i přirozené spojení mezi vnitřním a vnějším světem.^[6] Ke-wu, „zkoumání věcí“, zkušenost, přitom znamená zkoumání vlastního srdce/mysli, nikoliv poznávání prostředí; tedy na cestě k moudrosti je užitečné analyzovat nebeský princip ve věcech a ne věci samotné.^[7] Při cestě k „všudypřítomné realizaci nebeského principu“ zdůrazňoval neoddělování pohybu a klidu, poznání a činnosti, a vždy směřoval k nebeskému principu jako konečnému cíli.^[13] Učil, že realizace nebeského principu v mysli znamená dosažení vyváženosti a správnosti v myšlenkách, zatímco uskutečnění nebeského principu v činech znamená dosažení vyváženosti a správnosti ve věcech a záležitostech; to první je pravé poznání, to druhé správné jednání.^[13]

Nebeský princip považoval za stav mysli, která dosáhla vyváženosti a správnosti, když reagovala na záležitosti a věci; nebeský princip tedy nemohl existovat vně mysli. Stav, kdy mysl při reagování na podněty dosáhne žádoucí vyváženosti a správnosti, popisoval jako „všudypřítomnou realizaci nebeského principu“ (suej-čchu tchi-žen tchien-li, 随处体认天理), a tato „všudypřítomná realizace nebeského principu“ je „zkoumáním věcí“ ke-wu a dosažením Cesty (Taa).^[14] Tím zaujal odlišný postoj od Ču Siho, u něhož „zkoumání věcí“ ke-wu znamená přistupování k věcem, aby prozkoumal jejich principy, i od Wang Jang-minga, pro něhož je ke-wu „náprava úmyslů“. První Čan Žuo-šuej považoval za přliš vnějškově orientované, druhé za příliš vnitřní, zatímco své pojetí promýšlel jako vyváženou syntézu obou přístupů.^[12]

Zaměření na vrozenou dobrou podstatu srdce/mysli spojovalo Čan Žuo-šueje s Wang Jang-mingem, oba individuálnímu srdci/mysli přisuzovali nezastupitelnou roli při kultivaci morálního charakteru jedince. Důraz na kultivaci srdce/mysli vedl k umenšení významu klasického studia z knih, Čan se přitom snažil o vyvážený postoj a v opomíjení knižního studia nezacházel tak daleko jako Wang. „Zkoumání věcí“ Čan definoval jako proces uskutečnování nebeského principu tchien-li a učil, že klasická knižní výuka poskytuje porozumění nezbytné pro zabránění potenciálnímu sklonu k subjektivismu.^[6]

Neoddělování pohybu a klidu, poznání a činnosti, ho vedlo k zavrhování sezení v klidu, meditace. Když člověk sedí v klidu, vyprázdní svou mysl a ustane činnost mysli, ustane i úsilí o „všudypřítomnou realizaci nebeského principu“, což měl za chybné. V tom se lišil od Wang Jang-minga, který vedl své studenty k tomu, aby seděli v klidu a nechali své myšlenky vyjasnit a usadit, než se začnou učit vnitřní introspekci a sebeovládání. Čan naopak považoval neustálé plynutí myšlenek a neustálou činnost mysli za její přirozený stav a hájil učení se sebeuvědomění během spontánního plynutí mysli.^[15]

Čan Žuo-šuej byl za svého života považován za nejdůležitějšího žáka Čchen Sien-čanga, jeho pokračovatele a následovníka v čele filozofické pajšaské školy (neboli školy Ťiang-men), který rozvíjel myšlenky svého učitele.^[9] Tisíce Čanových studentů, takzvaná kančchüanská škola konfucianismu, šířilo jeho učení. Nicméně po smrti Čan Žuo-šueje se druhá generace jeho žáků rozptýlila mezi různými proudy konfuciánství a Čan Žuo-šuejovy ideje ztratily popularitu. Přesto, s Wang Jang-mingem, patřil mezi dva nejvýznamnější neokonfuciánské filozofy středního mingského období. Oba už za svého života získali mimořádné uznání, okolo obou se shromažďovalo množství žáků a studentů, přičemž nemálo studentů přecházelo od jednoho k druhému. Oba stáli za rozvojem soukromých konfuciánských akademií v 16. století a souvisejícím rozmachem hnutí ťiang-süe, debat o studiu. Nicméně Wang Jang-mingův vliv byl už za života obou poněkud větší a během 16. století Wangovo učení zcela zastínilo ideje jeho přítele.^[9]

V pozdně mingské a čchingské době pak Čan Žuo-šuej byl opomíjenou postavou dějin konfuciánské filozofie, až od 80. let 20. století znovu vzbuzuje zájem historiků v Číně a Tchaj-wanu, a částečně i Japonsku a anglojazyčném světě.^[9]

Jeho nevýznamnějšími žáky byli Lü Chuaj (呂懷, 1492–1551), Che Čchien (何迁, 1501–1574), Chung Jüan (洪垣, 1505–1594) a Tchang Šu (唐樞, ťin-š’ 1526).^[16] K dalším učencům počítaným k jeho následovníkům patřili Sü Fu-jüan (許孚遠, 1535–1604), Feng Cchung-wu (馮從吾, 1556–1627), Lu Nan (?–?), Ťiang Sin (蔣信, 1483–1559) a Li Čchun-fang (李春芳, 1510–1584),^[17] ovlivnil i Tchang Po-jüana (唐伯元, 1541–1598).^[18]

Nejdůležitějšími díly Čan Žuo-šueje jsou Komentáře k Letopisům Jar a podzimů (春秋正傳, Čchun-čchiou čeng-čuan) a Průvodce zkoumáním věcí (格物通, Ke-wu-tchung). Jeho sebrané spisy vyšly pod názvem Kan-čchüan wen-ťi (甘泉文集), existuje i jiný soubor nazvaný Kan-čchüan čchüan-ťi (甘泉全集).^[7]

• ISRAEL, G. L. Zhan Ruoshui at his Dake Academy on Mount Xiqiao, 1517-1521: Scholarship, Pedagogy, and Philosophy. Journal of World Philosophies. Červen 2019, roč. 4, čís. 1, s. 36–54. ISSN 24741795. (anglicky) 
• KIM, Youngmin. Political Unity in Neo-Confucianism: The Debate between Wang Yangming and Zhan Ruoshui. Philosophy East and West. 2012, roč. 62, čís. 2, s. 246–263. Dostupné online. ISSN 0031-8221. (anglicky) 
• KIM, Youngmin. Moral Action in Zhan Ruoshui’s 湛若水 (1466–1560) Philosophical Anthropology. Journal of Chinese Philosophy. 2015, roč. 42, čís. 3–4, s. 318–341. ISSN 0301-8121. (anglicky) 
• ZHANG, Xuezhi. History of Chinese Philosophy in the Ming Dynasty. Singapore: Springer, Higher Education Press, 2021. 794 s. ISBN 978-981-15-8962-1. Chapter 5. Zhan Ruoshui’s ‘Ubiquitous Realisation of Heavenly Principle’ and His Academic Lineage, s. 81–111. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Čan Žuo-šuej na Wikimedia Commons