Čárka je diakritické znaménko, které má v různých jazycích různou funkci. Odborně se též nazývá akut. Čárka se umísťuje nad základní znak abecedy.
| Á
|
á
|
| Ć
|
ć
|
| É
|
é
|
| Ǵ
|
ǵ
|
| Í
|
í
|
| Ḱ
|
ḱ
|
| Ĺ
|
ĺ
|
| Ḿ
|
ḿ
|
| Ń
|
ń
|
| Ó
|
ó
|
| Ṕ
|
ṕ
|
| Ŕ
|
ŕ
|
| Ś
|
ś
|
| Ú
|
ú
|
| Ẃ
|
ẃ
|
| Ý
|
ý
|
| Ź
|
ź
|
| Ǽ
|
ǽ
|
Funkce čárky
Čárka (akut) plní v různých jazycích tyto funkce:
V češtině
V češtině se čárkou označují dlouhé samohlásky /á, é, í, ó, ú, ý/. Její užívání doporučuje již traktát De orthographia Bohemica sepsaný v 15. st., jehož autorství je připisováno Janu Husovi. Ve spisu je čárka označována latinským termínem gracilis virgula, který bývá mylně překládán jako dlouhé nabodeníčko.[pozn. 1]
V jiných jazycích
Dánština, norština
V dánštině a norštině se používá k rozlišení významu slov, např. én (jeden, jedna) vs. en (neurčitý člen).
V dánštině se navíc používá i k vyznačení důrazu na určité slovo, zejména ve slově der (tam).
Faerština
V faerštině mění výslovnost samohlásek:
- á: dlouhé [ɔa], krátké [ɔ], pred [a]: [õ]
- í/ý: dlouhé [ʊiː], krátké [ʊi]
- ó: dlouhé [ɔu], [ɛu] anebo [œu], krátké: [œ], ale na Suðuroyě: [ɔ]
- -ógv: [ɛ]gv, anebo Suðuroyě [ɔgv]
- ú: dlouhé [ʉu], krátké [ʏ]
Francouzština
Ve francouzštině se používá k rozlišení /é/ [e] a /e/ [ə].
Irština
V irštině čárka (nazývaná síneadh fada – „dlouhá značka“ – nebo zkráceně fada) označuje dlouhou samohlásku (á, é, í, ó, ú). Při tom dlouhé „á“ je zavřenější než „a“, blíží se hlásce /ó/.
Islandština
V islandštině mění výslovnost samohlásek:
- á: [au(ː)]
- é: dlouhé [jeɛː], krátké [jɛ]
- í/ý: [i(ː)]
- ó: [ou(ː)]
- ú: [u(ː)]
Maďarština
V maďarštině se používá pro označení délky samohlásek.
Polština
V polštině se čárkou vyznačuje palatalizace (měkčení) souhlásek /ć/ [tɕ], /dź/ [dʑ], /ń/ [ɲ], /ś/ [ɕ], /ź/ [ʑ].
Písmeno /ó/ se čte [u], jeho psaní je dáno historicky (podobně jako u českého /ů/, které se vyvinulo z dlouhého /ó/).
Slovenština
Ve slovenštině se stejně jako v češtině používá k označení délky samohlásek. Kromě toho se tímto způsobem vyznačuje i délka u slabikotvorného /ŕ, ĺ/, např. sŕňa (srnče), kŕdeľ (hejno), hĺbka (hloubka), stĺp (sloup).
Španělština
Ve španělštině se používá k označení přízvuku tam, kde by se jinak přízvuk nevyskytoval. V psané podobě (pomocí čárky) i mluvené podobě (pomocí přízvuku) se tak dá odlišit dvě významově různá slova lišící se pouze a právě čárkou (např. se — sé, esta — está, el — él).
Švédština
Ve švédštině se používá k vyznačení přízvuku (tzv. akutové intonace) v některých slovech, zejména cizího původu, a ve vlastních jménech, např. idé (myšlenka, idea), Nylén, Linné.
Vietnamština
Ve vietnamštině značí stoupavý tón u samohlásek (tzv. dấu sắc).
Poznámky
- ↑ Pojem nabodeníčko je Husovi přisuzován neprávem, sám jej ve svých spisech nikdy nepoužil. Používání tohoto termínu není doloženo ani později a do spojitosti s Husovým dílem a širšího povědomí vůbec se dostal velkým omylem až v 19. st.[1][2]
Reference
Externí odkazy
Slovníkové heslo čárka ve Wikislovníku
